Co udělá osmnáctiletý mladík, Kazuki Takaya který se probudí na neznámém místě na kterém potká tajuplného kluka se jménem Shin Hazuki. Co udělá Kazuki když mu Shin oznámí že se nachází někde jinde než by měl. Co když ale zjistí že není úniku, a zpát...
Ahoj, velice se omlouvám že nic nevyšlo ale vůbec se mi do ničeho nechtělo a ani nebyla nálada. Zároveň bych chtěla oznámit že od neděle 8.7.2018 do 9.8.2018 nebudu vydávat žádné kapitoly k obou knížkám (platí i pro kresby) je to z důvodu že v neděli odjíždím na tábor a hned na to mi navazuje dovolená, proto je ta doba tak dlouhá. A teď hurá na čtení :)
Písnička: Zayn,Taylor Swift- I don't wanna live forever
Poslední týden byl každý z nás hodně zaneprázdněný, plánovalo se co dál. Bylo víc jak jasné že na takhle otevřeném prostranství nemůžeme zůstat, kromě pár keříku a potoka tu nic není. Je jen otázka kdyby na nás zaútočili, je víc jak jasné že tohle bychom už nepřežili, nikdo z nás. Všechny plány a oběti by přišli na zmar a to se nemohlo dopustit. Proto se naplánovala nejlehčí a nejrychlejší cesta k jednomu z nejsilnějších bílých cechů v širém okolí. Samozřejmě je jich víc, problém je že jsou na druhé straně této planety. „Plán zní takhle. Ještě dnes zůstaneme tady, přespíme tady a nashromáždíme suroviny potřebné na cestu. Brzo ráno vyjdeme směr bílý cech, díky našemu poslednímu sokolovi se mi podařilo odeslat zprávu, sice není jisté jestli dorazila ale je velká pravděpodobnost že ano. Ve zprávě jsem sdělil naší současnou situaci a přibližný popis naší cesty. Jen doufám že se to dostalo do správných rukou, to poslední co bychom potřebovali by bylo aby na nás někdo po cestě zaútočil. Tímto ukončuji dnešní zasedání, běžte si odpočinout." S posledními slovy jsme se všichni postavili a vydali se ze stanu vrchního šamana.
Měl jsem to namířeno rovnou k Sashe a Mikiovi, pořád se z toho dostává. Někdy je těžké z něho dostat obyčejnou odpověď, naneštěstí se to každým dnem lepší i když jen o malé procento. Pár dnů po pohřbu Ryyua se Mikio totálně sesypal, měl ještě horší noční můry než předtím, někdy dostal záchvat zlosti, takže pral se vším co mu padlo pod ruku. Sasha z toho byla hodně vyklepaná a jedině na co se zmohla bylo si mačkat k tělu hadrovou panenku, byl jsem rád že se do toho nesnažila plést, mohl by ji klidně něco udělat a vím že by si to potom neodpustil. Já a ještě pár chlapů jsme ho krotili, střídali jsme se v noci v hlídkách. A pak najednou po týdnu zase přepnul zpátky, z toho agresivního Mikia se stal opět ten křehký a zranitelný Mikio. Ani ty noční můry ho potom opustili, byl zase v klidu. Bohužel bez emocí, nesmál se. I přitom nejvtipnějším vtipu nezkřivil ústa do úsměvu, žádná známka po emoci. Nevěděli jsme co máme dělat a tak jsme ho nechali být. A doopravdy to pomohlo, začal více komunikovat a dokonce se někdy pousmál, bral jsem to jako velký posun. No a teď je relativně v pohodě, usmívá se a povídá si s náma jako kdysi.
Byl jsem tolik zaneprázdněn problémami jiných že jsem zapomněl na ty své. Nezapomněl jsem na Shina, ale na tu bolest že tu nestojí vedle mě, neobjímá mě a nepovídá si se mnou. Strašně mi chybí.
„Kazu posloucháš mě?" „Co..Jo jasně že tě poslouchám." Sasha se postavila dala ruce v bok a nafoukla uraženě tváře „Tak mi řekni co jsem řekla" „No... mluvila jsi o tom že... promiň zamyslel jsem se" Sedla si zpátky do tureckého sedu „Tak aspoň příště neříkej že mě posloucháš" „Dobře.. slibuju. No a bylo to něco důležitého?" Sasha zhluboka vydechla, Mikio se v zádech napnul jako luk a čekal co z nás vyleze. „Jen jsem se ptala jak probíhalo dnešní zasedání, jsou nějaké novinky?" Odložil jsem lžíci, utřel si pusu a spustil „No.. zítra brzo ráno vyrážíme do toho bílého cechu, plánovali jsme cestu která by byla nejsrozumitelnější. Také se poslal sokol se zprávou o naší situaci. No a teď by jsme si měli jít lehnout, musíme nabrat sil na zítřek. Takže dobrou." Nečekal jsem na odpověď a schoulil se k Mikiovi který už ležel na zádech, po chvíli z druhé strany ulehla Sasha, párkrát jsem zaslechl šustění přikrývky a pak jsem se propadl do temnoty zvané spánek.
Ráno bylo opravdu velice pestré, ne že by nás prostě normálně probudili ne, oni museli zatroubit tak silně že to snad slyšeli i na mé planetě. Opravdu lituji že u sebe nemám nějaké prášky na bolest hlavy, protože ta bolest je horší než kdyby do vás někdo píchal vidličkou. Nikdo na nic nečekal a všichni se začali balit. Ani ne do patnácti minut byly všichni sbaleni, řeknu to tak, ty lidi byli rychlí jako kdyby jim za zadkem hořelo. Každý na cestu dostal balíček s jídlem a vodou, pak už jsme se vydali k našemu cíli. Cesta byla dlouhá až mi to přišlo že jdeme celou věčnost, v polovině cesty nám Sasha odmítala dál jít, proto jí Mikio vzal na záda no a ty věci jsem vláčel já. Ale musím říct že jsme šli celkem rychle. V momentě kdy chtěl někdo zvolat že je čas na přestávku, tak se zepředu ozvalo „Už vidím vesnici" Všichni měli ohromnou radost že už jsme u cíle.
Ve vesnici na nás už čekali, to znamenalo jediné, sokol zprávu doručil. Rozhlížel jsem se po vesnici, byla opravdu veliká ne jako ta naše. Bylo tu krásně, lidé vypadali šťastně, ale co mě asi nejvíc zaujalo byla jedna dáma. Možná se pletu, ale připadá mi jako maminka od Shina. Vypadá jako ona, podle té fotky co mi kdysi Shin ukazoval.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Představte si ji o trošičku starší, pak je to celá ona.
Věci jsem shodil ze zad na zem a rozešel se jejím směrem. „Omlouvám se... mohl bych se vás na něco zeptat?" Vypadalo že jsem ji trošku vylekal, protože jemně poskočila stranou. Krásně se usmála „Ale jistě chlapče, co potřebuješ?" Z kapsy jsem vyhrabal portrét Shina který jsem kreslil když tehdy se mnou nemluvil. Podal jsem ji ho, vypadal že se ji srdce zastavilo tak jsem ještě dodal „Neznáte ho náhodou?" Vypadala že se každou chvíli rozbrečí a taky že ano, opravdu začala brečet „Odkud si to vzal? Znáš ho? Je v pořádku? A kdo jsi vůbec ty?" Začala mě zahlcovat otázkami „Jmenuji se Kazuki Takaya, nakreslil jsem to já. Se Shinem jsme nejlepší kamarádi a zároveň je můj přítel. Nemohu vám říct zdali je v pořádku, sám to nevím." Hned mě objala, utřela si slzy „Tak to jsi ty, Shin mi posílal hodně dopisu ve kterých stálo že si našel přítele, ale nikdy jsem mu nemohla odpovědět, bylo to moc riskantní. Moc ráda tě poznávám, mé jméno je Etsuko Hazuki. Pojď dál představím tě jeho sourozencům a ty mi povykládáš podrobnosti."
Souhlasil jsem a vešel do stanu hned po ní, na menší pohovce se roztahoval s knihou v ruce starší bratr Shina a kousek od něho stála nejspíš jeho sestra. „Tak vy dva, někoho bych vám chtěla představit. Tohle je Kazuki Takaya, Shinův přítel." Sotva to dořekla bratr od Shina byl na nohou, šel ke mně s otevřenou náručí ale jeho sestra ho předběhla a objala mě první „Moc ráda tě poznávám, jsem nejstarší a jediná sestra Shina, mé jméno je Kioko Hazuki." Odstoupila stranou „Taky tě moc rád poznávám Kazuki, jsem první syn a mé jméno je Ichiro Hazuki. Můj bratr má výborný vkus." Tu druhou větu jsem ignoroval moc rád jsem je poznal. Začal jsem jim vyprávět jak jsme se poznali a skončil jsem když odešel pryč s oddílem. Jeho matka se sourozenci mi zase vyprávěli jak se sem dostali a takové věci.
Byl jsem s nimi docela dlouho, divím se že mě někdo nehledal. Rozloučil jsem se s tím že už je nejvyšší čas se vrátit za přáteli aby neměli strach kde jsem. „Moc ráda sem tě poznala, uvidíme se zítra. Dobře se vyspi... a nezapomeň v nás máš oporu, můžeš za námi přijít se vším" jen jsem kývl a vyběhl ze stanu k Sashe a Mikiovi. Bylo docela náročné je najít, musel jsem se optat. Ale naštěstí jsem je s pomocí našel, dostali jsme společně stan. Oba dva už spali a já je nechtěl budit, proto jsem se vysvlékl z oblečení a šel taky na kutě. Po tolika týdnech mám konečně nějakou stopu, je stále naděje že žije. Musím ho najít, ať to stojí co to stojí. Budu shromažďovat více informací a nakonec tě najdu. Shine, vydrž.
Tak, tady je konec této kapitoly. Tak doufám že se aspoň trochu líbila a ahoj u dalšího dílu. :)
