Sen nebo skutečnost

Čas to spraví

Ahoj, já vím, já vím. Zase mám zpoždění. Ale upřímně, nemůžu za to. Připravuji fanfikci na mé narozeniny, které budou za tři dny. A do toho škola, oslava, příprava na tábor a dovolenou a další. No za chvíli mi asi exploduje hlava. No a bez dalšího blábolení, které stejně nikoho nezajímá, přeji pěkný počtení. :D 

Písnička: Cover- Someone like you- Bts Taehyung (V)                                                                                    Povinně pustit, ne dělám si srandu, je to na každém jestli si to pustí nebo ne. Mám ji moc ráda, celý tento díl jsem psala při této písničce.

Jak už je to dlouho, pět minut, dvě hodiny, den, týden, měsíc nebo rok. Sám nevím, přestal jsem to počítat po několika týdnech. Neztratil jsem naději, pořád doufám. Doufám v to, že se mi ve zdraví vrátí, že až ho uvidím obejmu ho a daruji mu tu nejsladší pusu co dokážu dát.

Potom co mi odešel, jsem se sebral ze země a utekl z ostatníma z vesnice. Máme namířeno do nejsilnějšího bílého cechu a jsme už v půli cesty. Je to dost náročné, skoro nikdo nezamhouří oči a když se jim to povede, tak je stejně probudí noční můra. Křičí, pláčou, naříkají každý z nich někoho postrádá. Jsem rád že v tom nejsem sám, ale na druhou stranu si to oni nezaslouží. Nikdo si to nezaslouží. Za tu dobu se mi nepodařilo najít žádné stopy o skupině ve které byl i Shin. Ani vrchní šaman nemá žádné zprávy, nejhorší je že ani nevidí jejich budoucnost. A to znepokojuje víc lidí než jenom mě. Jediná dobrá zpráva z dneška, našel jsem Sashu a Mikia. Sasha byla celkem v pohodě až na pár odřenin. To však nemůžu říct o něm, oči zarudlé od nedostatku spánku a taky pláče. Slzy zůstaly zaschlé na jeho jemné pleti. Celkově vypadal otřesně, taky měl odřeniny ale taky lehký otřes mozku, prý nic vážného. Aspoň že tak. Nechtěl se mnou ani se Sashou mluvit, respektivě nechtěl mluvit s nikým. Byl to pro mě oříšek, ale nakonec se mi podařil rozlousknout. Nechápu proč mě to netrklo dřív. Postrádá Ryyua. Taky šel z tou skupinkou co Shin, taky pro něj riskoval svůj život.

Od té doby jsme spolu usínali noc co noc, já ležel na Mikiovi a Sasha na mě, spolu se nám usínalo líp. Společně jsme nemysleli na to nejhorší, taky jsme se začali společně smát. Bylo to jako kdyby se nikdy nic nestalo, jako kdyby ti dva nezmizeli. Ale pořád tady bylo to kdyby.

Další den ráno bylo velmi hlučné. „Co se sakra děje?" Řekl Mikio a začal se zvedat ze země, my ho se Sashou jako pejsi následovali. Nikdo z nás nemohl uvěřit vlastním očím, skupina se vrátila zpátky. Společně jsme se rozběhli k nim. Mikio se od nás rozdělil, prý viděl Ryyua. Měl štěstí, protože já toho svého nikde neviděl. Bylo mi do pláče, slzy jsem měl na krajíčku. Proč tady není. Kde může být. To není možné, nemůže být. Začal jsem silně brečet, moje nohy vypověděly službu a já se skácel k zemi. „Kazu vstávej, to bude v pohodě." Slyšel jsem Sashu, ale neviděl. Přes ty slzy nešlo nic vidět, tolik mě to vysílilo že jsem vyčerpáním usnul (spíš omdlel). Dobře pro mě, moc to bolelo. Ráno mě probudily, lehké otřesy mým tělem. „Honem, musíš vstát." Otevřel jsem oči, Sasha se na de mnou skláněla a jemně se mnou třásla. „Už jsem vzhůru. Děje se něco?" Vzpomněl jsem si na ten včerejšek, měl jsem chuť zase usnout a spát snad celý svůj život. „Jo stalo, jestli nepodržíme Mikia tak se zhroutí." Vůbec jsem to nechápal. „Počkej co? Já myslel že on Ryyua našel. Tak proč by se hroutil." Teď jsem vůbec netušil která bije, co mi za tu dobu co jsem spal ušlo. „Jo našel. Ale Ryyu on.." „On co?" Tak tohle se mi už nelíbí. „Má těžká zranění, je velká pravděpodobnost že umře." Zorničky se mi rozšířily, musím rychle za nimi. Vyskočil jsem z postele, oblékl na sebe to co vždy. Se Sashou jsme si to namířily do stanu s nemocnými. Hned co jsme vešli jsme viděli Mikia jak hodně brečí a svíjí se na zemi. Přiběhl jsem k němu a objal ho, pevně mi stiskl rameno. „Kazu....O-on je...." „Nic neříkej, bude to dobré. My ti pomůžeme, čas to spraví, uvidíš." 

Nedokážu posoudit jak moc to bolí, nikdy jsem takový pocit nezažil. Není to stoprocentní, třeba je Shin furt na živu. Další den se konal pohřeb, Ryyu nebyl jediný kdo dal v sázku život. Mikio mě požádal jestli bych nemohl říct řeč za něho, nezvládl by to. Nejspíš by se tam okamžitě zhroutil. Souhlasil jsem. Ani nevím proč, protože mi ho bylo líto, protože zažívám něco jako on a nebo je to kvůli tomu že je můj dobrý kamarád. Sám nevím, ale jedno vím, právě teď stojím před zbytkem vesnice a říkám tu svou závěrečnou řeč. 

„Ryyua jsem moc neznal, ale i přesto že jsem ho viděl jen párkrát, jsem si o něm udělal obrázek. Poprvé jsme se seznámily když začal chodit Mikiem, bylo to u rybníka, já tam byl se svým klukem který... to je jedno. Na první pohled bylo vidět že se milují, přál jsem jim to. Byly krásný pár. Ani nevím co mě to popadlo, ale upozornil jsem ho ať si mě nepřeje, když něco udělá Mikiovi. Jeho udivený obličej mám pořád před očima. Byl hodně sympatický, hodný a kamarádský vůči okolí, hlavně k přátelům. Hrdý milující přítel. Odvážný a věrný voják. Ale hlavně člověk co měl city a pochopení pro ostatní. Říká se že člověk není dokonalý ale on mi tak připadal. Kdyby tu byl, říkal by že moc přeháním, ale já si to nemyslím. I za tu chvíli jsem dokázal rozeznat, že on by nikomu nedokázal ublížit. Jestli někdo potřebuje velký respekt, pak je to on. Ryyu Enami. Pro mě jeden z nejlepších vojáku v naší vesnici. Neplakejte, to by řekl kdyby tu byl. Nechtěl by nás vidět brečet, hroutit se z toho že tu není, řekl by, teď už mi je líp. Zachovejte si na mě vzpomínku ve svém srdci a žijte svůj život dál. Ptáte se jak to vím. Já to cítím, každý kdo tu není je tady. V našem srdci zůstane navždy ať se stane cokoliv. A já vás prosím, uchovejte si aspoň malou vzpomínku na ty lidi co tu už nejsou, to jediné můžeme pro ně udělat." 

Přešel jsem k hrobu kde byl Ryyu. „Vím že jsme se moc neznaly a to je možná ta chyba kterou jsem udělal. Vím že ti teď bude líp, nemusíš se bát, já se ti o něj postarám. Budu ho bránit, od toho jsou přátele no ne. Tohle je můj slib. A myslím že tohle patří tobě." Vedle hrobu jsem položil jeho katanu v pochvě a do vázy dal čerstvé květiny. Kolem ramen se mi obtočily ruce, patřily Mikiovi. Sasha byla malá a protože nedosáhla objala mě aspoň okolo pasu. „Moc děkuji, bylo to nádherný." „Je to to nejmenší co pro něj mohu udělat, nemusíš mi děkovat." Zrak jsem odvrátil od hrobu za strom, který se nacházel po pravé straně. Asi už mám přeludy, ale zdálo se mi že jsem tak zahlédl Ryyua který jemně kývl hlavou, možná mi děkoval. A nebo jsem blázen. Začalo silně pršet, ti dva už odešly. A já tu stojím a přemýšlím. Vážně dokážu neporušit slib, opravdu je oba dokážu ochránit? Musím si věřit, rozhodl jsem se. Když bude potřeba položím za ně život, nenechám je znovu prožít tu bezmoc, k čemu mi je ta síla když ji nepoužívám. Přísahám že je ochráním. A tebe si najdu, s tím počítej. Jenom na mě počkej Shine.

Tak další konec, tenhle víkend mám nějaký moc uplakány. No snad to bude lepší. Omlouvám se za gramatické chyby a ahoj u dalšího dílů.

Přes 1200 slov.