Co udělá osmnáctiletý mladík, Kazuki Takaya který se probudí na neznámém místě na kterém potká tajuplného kluka se jménem Shin Hazuki. Co udělá Kazuki když mu Shin oznámí že se nachází někde jinde než by měl. Co když ale zjistí že není úniku, a zpát...
Tak zdravím u dalšího dílu téhle povídky, doufám že se zatím líbí.
Taky bych ráda upozornila že tenhle díl je takový krutý, smutný a hlavně plný reality. Tedy aspoň pro mě. Když jsem to psala, tak jsem se do toho natolik vcítila že z toho vzniklo něco co se od reality neliší. Samozřejmě je to váš názor, co si o tom budete myslet ale já to prostě takhle cítím. No a teď hurá do čtení :)
Písnička: Nightcore- Attention
Po pár dnech horečka naštěstí klesla, a Shin se zdál být v pořádku. Po celou dobu jsem tam byl s ním a hlídal ho kdyby se mu teploty vrátili. Taky jsme si hodně povídali a já mu řekl o tom s Mikiem. Když to zjistil, měl stejnou reakci jako já, „já mu rozbiju tu jeho nevymáchanou hubu a bude" řekl a začal se škrábat z postele. Ano, Shin je horká hlava, nejdřív koná a pak až myslí. „ Nikam nepůjdeš! Hezky tady budeš ležet a odpočívat, nezapomeň že tvoje imunita je slabá, a ty by ses teď pral?" chtěl něco říct, poznal jsem to že se hluboce nadechl a pootevřel svá ústa, ale já mu v tom zabránil „ už ani slovo, prostě budeš ležet a nezkoušej na mě ty tvoje smutné ksichtíky,na mě to totiž nezabírá." Uraženě nafoukl tvářičky, bylo to fakt roztomilé. Musel jsem se trošku uchechtnout. „ Ty jsi teda... zlý. Smát se mi" „ nejsem zlý, a já za to nemůžu že jsi udělal strašně roztomilý obličej" mrknul jsem na něj, a přisedl si blíž a chytl ho za ruku, kterou jsem jemně stiskl.
Koukali jsme si do očí a já měl nutkání se po něm hned vrhnout. Za posledních pár dnů jsem si to už začínal srovnávat v hlavě a došel jsem k závěru že jsem se do něho zamiloval. Dal jsem svou dlaň na jeho půlku obličeje, jeho kůže byla studená ale na dotek jemná jako okvětní lístek červené růže. Mimochodem tu barvu jsem měl teď i já, jelikož jeho dlaň skončila na mé ruce, po které jemně přejížděl pohybem nahoru a dolů. Pak ji vzal a propletl si s ní prsty, oba jsme stisk zesílily. Vypadalo to že chtěl něco říct, ale pak svůj zrak ode mě odvrátil a koukal se směrem k vchodu do stanu.
Stál tam udýchaný muž ve špinavé uniformě, už teď se mi to nelíbilo. „Velice se vám omlouvám že jsem sem tak vrazil...ale... ale na naši vesnici zaútočili Troni se skupinkou lidi z temného cechu" když to dořekl okamžitě jsem pustil Shinovi ruku a přešel ke své skříni, ze které jsem vyhrabal pouzdra na zbraně. Hned jsem si je připnul na stehna a dal do nich nože, kolem pasu jsem si zapnul katanu která byla zasunuta v pochvě a jako poslední detail který nesměl chybět byl luk a toulec s šípy který jsem si připevnil na záda společně s lukem. Byl jsem připraven vyrazit. Ovšem k dalšímu kroku mi zabránila Shinova ruka která mě chytla za zápěstí a přitáhla blíž k němu. Udělal na mě obličej že jestli tu nezůstanu ať mu dovolím jít se mnou, „ ani na to nemysli, nikam nepůjdeš zůstaneš tady a budeš hezky odpočívat." jen si povzdychl, docela jsem se divil že tohle vzal s klidem ale horší bylo že já tam musím jít taky. „ Neboj se, nenechám se zabít hned v prvním boji, jen v klidu lež, já se ti brzy vrátím" na rozloučenou jsem mu dal pusu na čelo a při odchodu ze stanu mu ještě zamával, co víc říct že se mu nelíbilo že on musí zůstat v posteli.
Ten který oproti mě má stokrát větší zkušenosti než já musí ležet v posteli, bylo to lepší než kdyby se tady motal a nedokázal by se ani ubránit ani zaútočit, z jeho momentální sílou by neudržel v ruce ani jablko natož meč.
Když jsem vyšel před náš stan všude vládla panika a polovina naší vesnice byla zničená, některé domy hořeli, z některých zbyl už jen popel. Vojákovi co pro mě přišel do stanu jsem nařídil ať s někým dostanou Shina ze stanu do bezpečí, jen kývnul. Já se mezitím přemístil k mojí jednotce. V rychlosti jsme si vysvětlili strategii a hlavně jak kdo bude postupovat, můj úkol bylo evakuovat co nejvíc lidi a zbraně vytáhnout jen v nejvyšší potřebě. Každý měl svůj úkol, rozdělili jsme se a já běžel do části vesnice kde nic nehořelo.
Vedla tam panika, na každém kroku byl slyšet křik nebo pláč lidi kteří postrádali své nejbližší nebo už o ně přišli. Byl to hrozný pohled takhle někoho vidět," pane bože, Shine ať si v pořádku" vyletělo mi z úst když jsem se snažil prorvat mezi davem lidí. Byl jsem jako oni, byl jsem ve stejné situaci, měl jsem strach že přijdu o pro mě důležitou osobu. Vystoupil jsem na stupínek a ze všech sil jsem zakřičel směrem k davu lidí „ prosím vás o pozornost" všichni se sklidnili a otočili se směrem ke mně, díky bohu podařilo se mi upoutat jejich pozornost.
„ Chápu že jste vystrašení, máte strach co bude dál, jestli to přežijete. Máte strach o své nejbližší, tomu všemu já rozumím. Tenhle pocit mám taky, mám strach že ztratím přátele, ale přes to všechno mě to žene v před, strach pohybuje mýma nohama dopředu. Jsem tu proto že chci bojovat za to co nám bylo násilím ukradeno, naše vesnice je z poloviny zničená, spousta lidí je zraněna, někteří lidé to nepřežili. Chápu čím si procházíte přece jen jsem jeden z vás, nechci po vás abyste bojovali i když můžete. Celou vesnicí propukla panika, a můj jediný úkol je vás dostat do bezpečí ale to nepůjde když mi v tom nepomůžete. Proto vás prosím staňte se silnými a ukažte že dokážete normálně myslet a nepropadnout panice." Bylo ticho, a pak se rozezněl hluboký potlesk a křičení vět ve smyslu „má pravdu, pojďme bojovat za to co je pro nás nejdražší" „ zachovejme klid, tím se zachráníme" postupně se nám podařilo všechny dostat do bezpečné vzdálenosti, ovšem můj úkol nebyl z cela splněný zbývalo se podívat do části kde bylo všechno zničeno.
Procházel jsem mezi polorozpadlými domy když jsem zaslechl hlas volajíci o pomoc. Pod troskami domu leželo tělo ženy, a naproti leželo v klubíčku schoulené dítě které brečelo, pravděpodobně to byla jeho matka. Opatrně jsem k němu přešel a klekl si „ ahoj, už se nemusíš bát, jsem tu s tebou. Jak se jmenuješ?" pozvedl své uplakané oči a odpověděl „ah...oj... jmenuju se Sasha" postavil jsem se a Sashu vzal do náruče „ moc mě těší Sasho, já jsem Kazuki. Teď už bude všechno v pořádku" usmála se a víc se ke mně namáčkla, rozhodl jsem se jí vzít do našeho prozatím úkrytu, snad se tam oni už někdo postará.
Při příchodu jsem zavolal na pár lidí ať se oni postarají. Uslyšel jsem šustění a praskání větví, hned jsem rukou máchl na náznak ať jsme ticho. Z poza stínu zaútočil nějaký člověk, pravděpodobně z temného cechu, mířil na lidi ale já se mu postavil do cesty, zažali jsme souboj, bylo ticho ve kterém se občas ozvalo jen vzlykání a nářek a taky drnčení našich mečů. Všechno šlo dobře do té doby než někdo nezakřičel a mě to natolik rozladilo že jsem se musel kouknout kdo zakřičel, byla to Sasha „ dávej pozor, Katsu" otočil jsem se a dostal zásah těsně pod oko, rána nebyla až tak hluboká ale pořádně krvácela, nejspíš mi tam zůstane jizva.
Trpělivě jsem vyčkával kdy udělá chybu. Teď.. přišla moje šance, v okamžiku jsem mu podkopnul nohy a nožem který jsem vylovil z pouzdra, mu podřízl krk. Nedokázal jsem pobrat že jsem to udělal, že jsem zabil člověka, ale díky tomu jsem ochránil ostatní. Byl jsem celý od krve a dělalo se mi z toho pohledu špatně, z toho že jsem vrah, že jsem někomu podřízl krk.
Postavil jsem se a uviděl ho, stál přede mnou. Pořád jsem brečel a držel se za hlavu. Přistoupil ke mně blíž a já jsem mu přímo skočil kolem krku, brečel jsem mu do hrudi a on mě stále objímal,utišoval mě že všechno bude dobré.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vyhoupl si mě do náruče a nesl někam ani pořádně nevím kam. Byl jsem tak vysílený že jsem v jeho náruči usnul.
Tak dneska je to o něco kratší, no upřímně si myslím že se mezi těma dvěma tvoří silné pouto i když přesně ani jeden netuší jak silné je. Doufám že jste si ho užili. A ahoj u dalšího dílů.
