Sen nebo skutečnost

Shine..

Zdravím, nejspíš jsem to minule zakřikla protože ten týden po vydání minulé kapitoly se toho hodně pokazilo. No psát budu dál protože mě takhle knížka baví psát, a bylo by mi líto ji pozastavit. No snad si kapitolu užijete a já to nebudu dál obkecávat, to nejdůležitější jsem asi tak řekla no a přeji pěkné počtení.

Písnička: Kristian Kostov- Beautiful mess

Po mé odpovědi se všichni tvářili že jim uletěli včely, nejspíš čekali že řeknu něco jiného a nebo že uteču. Skoro všichni si mysleli že si dělám srandu, jediný šaman věděl že jsem to myslel vážně a že bych pro Shina a pro celou vesnici udělal cokoliv jen aby se nemuselo bojovat. Etsuko začala nezastavitelně brečet, její nohy vypověděli službu a kdyby ji Ichiro a Kioko nechytili skončila by na zemi. Myslím že ji to hodně vzalo, přece jen jsem něco jako její syn, nebo to tak aspoň ona brala. Ti dva Etsuko museli vyvést ze stanu ven, každou chvíli vážně vypadala že to nezvládne. Některé lidi v tomto stanu jsem viděl jak si zděšeně dali ruku před ústa aby zabránili vzlykům. Jen šaman si zachovával svůj kamenný výraz ve tváři i když jsem věděl že mu je to taky líto ale že s tím nic nezmůže. Chápal jsem to. Sám to řekl, rozhodnutí je na mě. 

Černý cech jsem dorazí přibližně za dva týdny po odeslání a doručení zprávy naším sokolem. Aspoň budu mít víc času se rozloučit z vesnicí a lidmi na kterých mi záleží. Popravdě očekávám že to nebude nějaká malá skupinka ale že přijedou i s vojáky, byli by hloupý kdyby si vyjeli jen tak jako na výlet. Docela mi to nahání strach, ano já mám strach. Hlavně z toho že to budu muset sdělit Sashe a Mikiovi. Bohužel neodvážil jsem se jim to ještě říct, nechci aby se znovu za tak poměrně krátkou dobu sesypali. Ale z tohohle se jen tak nevykroutím a hlavně si přeji aby se to dozvěděli ode mě a ne od nikoho jiného. 

Času je zatím dost a já si aspoň můžu v klidu promyslet jak to udělat, nejspíš by bylo nejlepší jím to říct den před tím. Do té doby budu doufat že se to nedozví od někoho jiného. Musím se hodit do pohody jako by se nic nedělo, ale to se jen tak zařídit nedá, tělo si dělá co chce. Na jednu stranu se hodně těším že konečně uvidím Shina, živého, zdravého a doufám že i usměvavého. Ach kdybych věděl že to bude jinak. 

Na spánek jsem neměl ani pomyšlení protože mi v hlavě pobíhala jedna myšlenka za druhou která mi nedala spát. Do stanu jsem se vracet nechtěl a za Etsuko bych teď neměl chodit, rozrušila by se ještě víc a to nechci. Napadlo mě jediné místo, mé místo. Vydal jsem se k malému potůčku kde se na sebe v odrazu vodní hladiny koukala ona mohutná vrba. Sundal jsem si boty které jsem uložil vedle sebe, katanu opřel o kmen stromu. Nohy jsem dal do vody, bylo to osvěžující a zády se opřel o starou vrbu. Na nebi pobíhali hvězdy, jedna za druhou až vytvořili souhvězdí. Krásně šel vidět Velký a Malý vůz. V dáli se ozývalo houkání sov a další zvuky zvířat z lesa. I světlušky si našli cestu a celé tohle okouzlující místo osvětlovali.

 Bylo to jako v pohádce, v tuhle chvíli bych rozhodně chtěl být. Aspoň na malou chvíli jsem nemusel přemýšlet a nemusel se vyrovnávat se skutečností že tuhle krásu za pár dní opustím. Jak mi tohle bude chybět. Vím že bych neměl pochybovat o svém rozhodnutí, nikdy jsem nelitoval, ale teď. Mám takový špatný pocit že se něco stane, možná už jsem jen paranoidní a nebo mě mé tělo varuje. Nohy jsem z vody vytáhl a položil si je na měkký mech, nechtělo se mi vracet. Rozhodl jsem se že dnes tady přečkám noc, naposledy. 

Ráno jsem se probudil celý rozlámaný ale i tak jsem ničeho nelitoval, za tohle to stálo. Možná jsem to měl někomu říct aby neměli starost že jsem z ničeho nic zmizel. Ale pro jednou to snad tolik vadit nebude.