Pod zámkem

Kapitola 1.

Průvan bouchl hlavními dveřmi, až sebou dva lidé v předsíni polekaně trhli. Jeden dokonce upustil těžkou tašku na zem. 

„Sakra," zaklel a zvedl ji. Musel si sundat sluneční brýle, aby vůbec něco viděl. V místnosti dvakrát dva metry nebylo žádné okno, kudy by pronikalo přirozené sluneční světlo, a žárovka ledabyle visící na propletených drátkách vydávala slabé žluté světlo. Vrhala stíny na věšák se dvěma bundami, teplou zimní a lehkou šusťákovku. Pod věšákem ležel starý botník s oprýskaným lakem. Místo dvířek ho zakrývala červená saténová látka s černými vzory a šmouhami. 

„Hezké," poznamenal mladý blondýn a povzdechl si. Tady, že má ode dneška bydlet?
„Tady to vypadá hrozně, vím," řekl jeho společník, který ho sem přivezl. „Nejsou tu ani tapety a betonovou podlahu kryje jenom laciný koberec. Uvnitř je to ale jiný, fakt!" přesvědčoval Deidaru. 

Oba dva se vyzuli, popadli kufry a tašky a otevřeli druhé dveře. Jejich oči si navykli na tmu z předsíně, že teď se slunečnímu světlu vyhýbaly. 

Dveře z předsíně vedly přímo do prostorného obýváku. Uprostřed místnosti stál skleněný konferenční stolek s okraji z tmavého dřeva, naproti němu trojmístná červeno-bílá pohovka. Vedle ní dvě křesla každé z jedné strany a téže barvy, natočené na plazmovou televizi visící na tapetované stěně. 

Obývák lemovaly jen dvě zdi. Nalevo od Deidary se rozprostíralo okno spojující podlahu a strop, napravo vedla ulička kolem menší moderní kuchyně ve tvaru U do pokojů.
„Krutě," vydechl uchváceně a vkročil dál. Přehlédl však schod a jen tak tak se mu podařilo najít ztracenou rovnováhu. Celý obývák byl o stupeň níž než zbytek bytu. Vypadalo to moderně a neobyčejně. 

„Pozor," zasmál se muž. „Taky jsem tu poprvé málem sletěl," odlehčil situaci a pohodil hlavou směrem do temnější části bytu. 

Prošli kolem kuchyně, která Deidaru zaujala nejvíc. Tady budu moct cvičit vaření, pomyslel si.
Byt nebyl nijak velký, zato se v něm Deidara cítil jako císař. 

„Tady je koupelna," řekl Kisame na dveře hned vedle lednice, která jako by stála mimo kuchyni a sledovala, kdy se otevřou dveře do předsíně. „A tady je tvůj pokoj," otevřel dveře vedle koupelny.
„Tady budu bydlet?" Nevěřil svým očím. Díky průšvihu svého otce se dostal do nebe. Jaká to ironie. 

„Jo. Máš tu všechno. Postel, skříň, stůl a židli... tady pod postelí je docela dost místa, tak až si vybalíš, kufry dej pod ni." 

Blondýn se vyhoupl na postel plnou malých nadýchaných polštářů.
„Je vysoká. A měkká," zasmál se nervózně. „A voní..." vydechl spokojeně.
„Nestěžuj si, jo? Já spím na rozkládací pohovce," ozval se Kisame a přinesl zbytek tašek.
„Je super mít tak malý pokoj," poznamenal Deidara, jako by předchozí Kisameho poznámku neslyšel. 

„Malý? Skoro dvacet metrů čtverečních ti nestačí?" 

„Je to nezvyk. Bydleli jsme ve starém domku. Pod námi bydleli sousedi, takže naše byla i půda. A to byl můj pokoj. Měl jsem tam jenom matraci s dekou a polštářem a na zemi jsem měl rozházené knihy a učebnice. Dolů jsem moc nechodil, jenom na záchod a pro jídlo. Převážně jsem tam nechodil, protože tam byl táta. Když kouřil nebo pil-" zasekl se. Zase se moc rozpovídal. Kisame si teď určitě myslí, že chce, aby ho litoval. „To je jedno," mávl nad tím rukou a seskočil dolů. „Díky za pomoc," věnoval mu úsměv a zastrčil si ruce do zadních kapes.
„Prosím tě, to je v pohodě. Hele, pravidla," zvážněl Kisame. „Když budeš chtít jít ven, jakože to máš zakázaný, tak dávej pozor, aby nebyly otevřený oboje dveře, jasný?"