Pod zámkem

Kapitola 5.

Deidara se prohlížel ve velkém zrcadle, a přitom každou chvilku těžce vydechl zadržovaný vzduch. Připravoval se na rande se svým přítelem, ale popravdě si vůbec nebyl jistý, jestli chce jít. Těšil se, až se nadýchá čerstvého vzduchu, splyne s davem, pojede tramvají... ale na konci cesty ho čeká kino se Sasorim. Nebyl si jistý, jak by se k němu měl chovat. Co by mu měl vlastně říct? Může se mu svěřit se svými pocity? Může mu říct... o Itachim?

Ten ho teď trápil nejvíc. Od minulého týdne spolu už nepromluvili a zdálo se, že Uchihovi to vůbec nevadí, proto se Deidara netvářil jinak. Rád by ale věděl, co se s ním tak najednou stalo. Dobře si povídali, pak přišel Kisame s nákupem a Itachi byl jako vyměněný. Mohl to být právě Uchihův bývalý kolega, který způsobil změnu chování? Třeba nechtěl, aby zjistil, že se s Deidarou trochu sblížil.

Zavrtěl hlavou a soustředil se jenom na svůj outfit. Nohavice džínů si ohnul do půlky lýtek, kolem pasu si uvázal žlutou károvanou košili, hodil na sebe černé triko a na to tmavě modrou mikinu s šedými rukávy. Tento styl se mu zamlouval. K tomu by si mohl vzít boty, co se podobají těm horolezeckým a bude to zase on. Zase bude vypadat trochu outsidersky, což měl v plánu.

Jeho prohlížení se v zrcadle přerušilo zaklepání. Věděl, kdo stojí za dveřmi, o to víc ho to překvapilo.

Otevřel je a opřel se o futra. Nadzvedl pravé obočí a dával mu jasně najevo, že je zaneprázdněn.

Itachi se na malý moment zasekl, když ho uviděl. Doma chodil jen v triku a teplákách, nikdy ho neviděl takhle vymóděného.

„Co chceš?" zeptal se, když se z Itachiho nic nedostalo.

„Říkal jsem si, jestli bys se mnou nepovečeřel," řekl klidně. V hlavě se mu to ale míchalo a celé tělo se mírně třáslo. Reagovalo tak na Deidarův nový vzhled.

Blondýn se odloupl od futer a ruce založil do zadních kapes. „Aha," kývl hlavou. Očima hledal nějaký záchranný bod, protože ho Itachi rozhodil náhlou změnou chování. Moc rád by mu teď vmetl do tváře, že po uplynulém týdnu ticha má akorát chuť s ním dál nemluvit, ale Uchihova upřímnost a milá stránka mu to nedovolily.

„Je to jako omluva," dodal černovlasý a odvrátil zrak. Cítil se provinile. Ani neměl odvahu to Deidarovi vysvětlit. V takových situacích nedokázal mluvit souvisle, byl hrozně nervózní a nejraději by se propadl pod zem.

„Já už něco mám," vyhrkl znenadání Deidara. Bylo mu Itachiho líto, i když si myslel, že by nemělo. Zaslouží si trochu se trápit. Ale jak mohl, když se černovlásek tváří tak nevinně?

„Jistě. To... chápu." Na malý moment se nervózně zasmál a přesně v tom okamžiku se v blondýnovi cosi pohnulo. Zabolelo ho na hrudi a v břiše se mu rozlétli motýli. Poprvé ho uviděl roztáhnout rty do úsměvu. Bylo to až kouzelné. „Už nebudu rušit..." řekl polohlasem a měl se na odchodu.

„Můžeme," vychrlil ze sebe Deidara, „se najíst, jak se vrátím," nabídl mu. Slyšel svůj vnitřní hlas, jak přímo křičí, aby Itachi souhlasil.

Uchiha se zarazil. Nejen kvůli uskutečnění společné večeře, ale hlavně té druhé části věty, kterou blondýn vyřkl.

„Myslel jsem, že nemůžeš jít ven," konstatoval. Rozhodně mu nebude dělat přednášky. Chtěl jen vědět, jak se k tomu Deidara staví. Jestli nad tímto pravidlem mávne rukou a nebude ho brát vážně, nebo...

„To jenom výjimečně," odůvodnil modrooký a pokrčil rameny. Uchihovi se ulevilo. Neměl žádnou povinnost na něj dohlížet, na ničem takovém se nedomluvili, ale v případě problému by mu měl připomenout, v jaké situaci se nachází. „S přítelem jsme se dlouho neviděli, tak mě pozval do kina," přiblížil svému spolubydlícímu a přidal úsměv. Pak si ale uvědomil, co řekl. A na Itachim bylo znát, že ho to překvapilo.