Pod zámkem

Kapitola 4.

Oba dva upřeli pohled na sklenici, kterou každý držel jednou rukou, přitom se vzájemně dotýkali prsty. Itachi měl druhou ruku obtočenou kolem Deidarova pasu a Deidara ji měl položenou na Uchihově rameni. Doslova mu spadl do náruče.

Blondýn se poplašeně podíval na černovláska. Netušil, jak si jsou blízko. Jejich nosy se dotýkaly, očima šilhali, jak se snažili zaostřit na tvář toho druhého. Pro Deidaru to byl až erotický okamžik. Cítil divoký tlukot Itachiho srdce skrz svůj hrudník, kterým se ho dotýkal. Ani nepomyslel na to, jak tuhle situaci vnímá jeho spolubydlící. Instinktivně se přiblížil a na malou setinu se dotkl svými rty jeho.

„Haló! Jsi v pohodě?" ptal se ho Itachi už podruhé.

Blondýn se probudil ze snu a odtáhl se. Nevěděl, co říct. Nejdřív mu chtěl vynadat, proč přišel do jeho pokoje bez zaklepání, ale na druhou stranu by mu měl spíš poděkovat, že ho chytil. A jeho Nutellu. Moment, poděkovat? Vlastně za celou tu nepříjemnou situaci může Itachi. Kdyby ho nevylekal, nespadl by. Nakonec ale zvolil Itachiho účinnou zbraň, než aby všechno pokazil slovy – jednoduše mlčel.

„Přinesl jsem ti lžičku," nabídl mu černovlasý předmět, který mu předtím položil na tvář. Stydlivě při tom odvrátil tvář.

„Jíst to prstem mi nevadí," zamumlal Deidara, i přesto kovový předmět přijal. „Proč jsi vůbec...?"

Itachi se posadil na postel. To bylo znamení, že nemá hned v plánu odejít, a Deidaru zarazilo, jak je dnes komunikativní.

„Měl jsi otevřené dveře a nereagoval jsi," odůvodnil starší. Stále se vyhýbal očnímu kontaktu. Seděl s rukama položenýma na klíně a narovnanými zády jakoby podle pravítka. Nepůsobil moc uvolněně, spíš jako právě kárané dítě.

Deidara jen kývl hlavou, že rozuměl. Stejně jako Itachi, ani on se nedokázal uvolnit. Čekal, co mu chce Uchiha povědět, protože vypadal, že má něco na srdci. Ale vteřiny plynuly a z Itachiho pořád nic nevypadlo. Když už se zdálo, že jejich nucenou konverzaci musí začít Deidara, Uchiha se vzchopil.

„Kromě –..." začal, ale hned se odmlčel. Nedokázal to vyslovit. Pořád to tak bolelo... „mi nejvíc chybí táta."

Deidara rychle pochopil, co mu chtěl Uchiha říct. Kromě Sasukeho. Kromě jeho zesnulého mladšího bratra mu nejvíc chybí otec. 

Tím blondýna překvapil. Ne, on ho ohromil! Když se ho zeptal, kdo mu nejvíc chybí, tak se Itachi naštval. A teď za ním sám přišel a řekl mu, po kom se mu stýská.

Jak viděl Itachiho bolestnou tvář, rozhodoval se, jestli se skutečně může zeptat. Chtěl vědět víc. Co se tenkrát přesně stalo? Proč se Itachi rozhodl ukrýt se před světem? Kolik Sasukemu bylo let? Ale tím by ho jen víc deprimoval.

„Nejste v kontaktu?" zeptal se opatrně. Dokud nebude otázka ohledně Sasukeho, je v pořádku trochu vyzvídat?

Starší zavrtěl hlavou.

„Chtěl bys, abyste byli?"

Uchiha na něj zvedl pohled jen proto, že Deidarova slova vyzněla jako by s tím blondýn dokázal něco udělat.

„Takhle je to lepší," odmítl a vstal. Sám musel uznat, že se dnes namluvil nejvíc za posledních čtrnáct dnů. Bylo to vyčerpávající. A to ho ještě čekal rozhovor s Kisamem, který by měl každou chvilkou dorazit s nákupem.

„Kdyby se ti po něm někdy stýskalo..." navrhl Deidara, „můžeš mu zavolat. Nebo přijít za mnou..." řekl polohlasem. Horší klišé fakt říct nemohl, proto se to snažil hned napravit: „Dřív jsem se hodně vídal s lidmi a docela mi to chybí..." přiznal se. Musel se pochválit, jak srozumitelně a bez zádrhelů mluvil. Ale hanbou by se propadl.