Pod zámkem

Kapitola 12.

Před očima se mu zatmělo. Cítil se... divně. Nedokázal to popsat. Jako by umíral. Moc se bál, že umírá. Neznal ten pocit. Na jednu stranu se mu ulevilo a bylo mu fajn. Až moc fajn, ale jen po psychické stránce. Na druhou ale nevěděl, co se děje s jeho tělem, s celým světem. Bylo mu dobře a zle zároveň. Motala se mu hlava. Bylo mu na zvracení, ale nemohl se přestat usmívat. Svým způsobem byl i spokojený, ale tělo ho bolelo. Nebo to nebyla bolest?

Nevěděl.

Byl ale tolik, tolik vystrašený.

„Muselo to být?" zeptal se Sasori, když viděl sténajícího Deidaru. Jeho expřítel byl naprosto mimo realitu. Poprvé zažíval tento stav, jeho tělo na to nebylo zvyklé.

„Jinak by nezavřel hubu. Neboj, dali jsme mu jenom malinko. Víc by Hidan ani nedal," zrzek střelil pohledem k bělovláskovi, který jen rozhodil rukama. „Trochu si užije a bude zase v pohodě. Hlavně už musíme vyrazit," sdělil a nařídil ostatním, aby nastoupili do auta.

„Bude v pohodě?" ptal se zase starostlivě Sasori s pohledem na blondýnovi. Rukou jej několikrát pohladil po vlasech, aby jej uklidnil. Deidara byl totálně dezorientovaný, vůbec nevěděl, která bije. Oči měl vytřeštěné, dech se mu zadrhával a celé jeho tělo se třáslo.

„Jako bys nevěděl nic o heroinu," opáčil Kakuzu posměšně. Vepředu seděli Pein, Hidan a Kakuzu. Dozadu k Deidarovi a Sasorimu přibyl Zetsu.

„Bude jenom pár hodin mimo. Přestaň vyšilovat," zpražil ho Hidan. Už mu lezlo krkem, jak se Sasori o Deidaru staral. Nejdřív ho přikryl dekou, pak mikinou, věčně ho kontroloval a opečovával jako svý štěně. Láska byla teda pořádný humus.

„Budou tam čekat?" zeptal se Zetsu.

„Budou muset," odpověděl Pein.

„A ten hajzl? Víme už o něm něco?" položil další otázku Hidan. Odpověď však byla záporná.

„Jsme si jistí, že se k němu dostala zpráva i s fotkou, ale žádná odezva. Tady ten kluk musí být smolař. Otec se o něj zřejmě vůbec nezajímá..." povzdechl si lídr. „Každopádně teď je jenom náš. Buď ho vyměníme za výkupný, pokud se někdo přihlásí, o čemž silně pochybuju, nebo si ho prostě necháme."

„Necháme?" vyhrkl zděšeně Sasori. „Odmítám, aby byl členem Akatsuki." Nedokázal si svého expřítele představit jako člena mafie. Vždyť Deidara by neublížil nikomu, kdo si to z jeho pohledu vůbec nezaslouží. Rvát se umí, to jo, ale aby někoho zabil? To on neuměl.

„Nebude členem," uchechtl se Hidan a otočil se dozadu. S úsměvem na tváři na jedné ruce spojil palec s ukazovákem a prst druhé ruky několikrát prostrčil vzniklým kroužkem. Přitom se smál. Všichni se smáli.

Sasori strnul. Smích jeho společníků mu zněl v hlavě, až se z toho mohl jít zbláznit. Nechat Deidaru jako oběť jejich sexuální touhy? Ani náhodou! O Deidaru se nebude s nikým dělit!

Vytáhl svoji zbraň. První kulka prostřelila řidiči krk, druhá se zasekla někde v Zetsuově lebce. Dřív, než Sasori stačil vystřelit po dalším muži, dodávka změnila směr a sjela ze silnice do příkopu, kde narazila do nejbližšího stromu.

Po dlouhé minutě přišel k sobě. Div nepřeletěl přes sedačky a skrze přední sklo. Dalo se mluvit o štěstí, které však chybělo Kakuzovi, který teď nehybně ležel na kapotě auta se zlomeným vazem. Jediní přeživší byli Hidan, Sasori a Deidara.

Rudovlásek okamžitě zkontroloval Deidarovy životní funkce. Neodpustil by si, kdyby se mu něco stalo.

Deidara žádná vážná zranění neměl. Stále byl mimo, určitě ani nevnímal bolest z nárazu, proto bylo zbytečné se ho ptát a zjistit, jestli má třeba něco zlomeného.