Pod zámkem

Kapitola 3.

Následujících několik dní spolu nemluvili. Itachi vůbec, Deidara minimálně. Když už na Uchihu promluvil, často to vyznělo sarkasticky. Jeho špatná nálada se den ode dne zhoršovala a pomalu se měnila v depresi. Cítil se sám. Všechno mu bylo odepřeno. Nemohl se vidět s kamarády, nemohl se jít ani projít ven. Celý svět jako by se proti němu spikl. 

Uchiha Fugaku si byl jistý, že u Itachiho Deidaru nikdo nenajde. Pro celý svět je Itachi skoro jako mrtvý. Nikdo neví, kde je, nikdo o něm dlouho neslyšel. A Fugaku o něm před nikým nemluví.
Za své bezpečí musel Deidara obětovat svobodu. Co kdyby prostě odmítl, odjel bydlet k Sasorimu, kde by ho určitě taky nehledali? Vsadil by se, že u něj by se měl o něco líp. Třeba by vůbec nevycházel z bytu, ale aspoň by se měl s kým bavit. Zase by to byl ten vysmátý Deidara, kterého ostatní tolik milovali. 

Nasucho polkl, když si to živě představil. Bydlet se Sasorim? Po tom, co ho odmítl? Tak to byl pěkně blbý nápad. Zřejmě by to bylo stejné jako tady. Jenom dusno a nucené konverzace o ničem, jen aby se zdálo, že je všechno v pohodě. 

Chvilku váhal, když mu volal ten, o němž momentálně přemýšlel. Když to zvedne, bude čelit bombardování otázkami. Když to naopak položí, dá svému příteli najevo, že nejsou v pohodě a minule to byl kec. 

Zmáčkl zelené tlačítko a vzápětí toho litoval. 

"No konečně! Kde seš?! Co ti tak dlouho trvalo?! Seš v pohodě?! Proč se mi skoro neozýváš?!" strachoval se Deidarův přítel. 

"Promiň, promiň. Nemohl jsem," omluvil se hned Deidara. Snažil se znít jako ten Deidara, kterého Sasori zná. 

"Co se děje? Zníš smutně. Co se stalo? Kde seš?" ptal se dál. To už se blondýn posadil na parapet a z výšky dvanáctého patra shlížel na město. 

"Na bezpečném místě," řekl sarkasticky. Měl vztek na svého otce, že ho sem poslal. "Sasori..." změnil tón hlasu. "Táta udělal něco špatnýho a oni teď jdou po mně. Proto mě šoupli sem, aby mě nikdo nenašel. Nemůžu ti říct, kde jsem. Moc mě to mrzí..." hlas se mu při posledních slovech zlomil. 

"A není to náhodou tím... tamtím?" Moc Deidarovi nevěřil. Týden od té události se mu prakticky vyhýbal a teď si zmizel a nemůže mu říct, kde je? 

"Myslíš, že bych ti lhal?" zeptal se ublíženě. Když o tom trochu víc popřemýšlel, bylo zcela pochopitelné, že si to Sasori myslel. 

Nic. Ticho. Než aby svému příteli ublížil slovy "Jo, myslím", raději mlčel. 

"Věř mi, že kdybych teď mohl být s tebou..." řekl blondýn polohlasem. "Nebyl to můj nápad. Otec poprosil svýho kámoše, aby mě nějak ukryl. A tak jsem zkysl tady. Není to tu špatný, ale..." odmlčel se. Měl by mu vyzradit, že žije s Uchihou Itachim? Věřil by mu vůbec? 

"Ale?" naléhal Sasori. 

"Mám spolubydlícího a ten není zrovna... komunikativní a přátelský." 

"Je na tebe hnusný?" 

"To zas ne. On je- To je jedno. Snažím se si ho moc nevšímat." 

"Jsi teď sám?" Tahle otázka Deidaru rozrušila. Jako by měl jeho přítel něco v plánu. Něco, co by neměl nikdo vědět. 

"Jo?" nejistota změnila jeho odpověď v otázku. Raději se rozhlédl, jestli za ním nestojí Itachi anebo nemá otevřené dveře. 

"Dáme videohovor?" 

Deidara začal zvažovat všechna pro a proti. Měl by souhlasit, protože by to jinak vážně vypadalo, že se mu záměrně vyhýbá. Ale neměl odvahu se mu podívat do očí.