Pod zámkem

Kapitola 6.

Když Uchiha nereagoval, lehce pohnul rukou až k jeho rameni. Teprve pak Itachi zvedl hlavu a podíval se do očí svému spolubydlícímu.

Deidara zůstal v šoku.

Itachi zůstal v šoku.

Hleděli do očí toho druhého a hned na sebe měli několik otázek.

„Tohle nic není," řekl jako první Deidara. „Co se ti stalo?" ptal se na Itachiho vlhké a zarudlé oči.

„Co se stalo tobě?" vrátil mu otázku Uchiha. Vlastně tušil, co Deidaru potkalo. Někde se na ulici popral, to zároveň vysvětluje ten pozdní příchod.

Deidara sklopil oči. O sobě v tuhle chvíli vůbec mluvit nechtěl. Připadal si nedůležitý oproti Itachimu. Přesto ho potěšilo, že se Uchiha zeptal. Na rozdíl od Sasoriho se zajímá...

„Jeden chlápek mě předběhl ve frontě na záchod," zalhal. Musel mu zatajit, že se s přítelem drsně rozešli.

To bylo podruhé, co viděl Itachiho se zasmát. Působilo to na něj jako nějaká omamná látka, po které se uvolní hromada endorfinů. Rád lidi rozesmával, ale u Itachiho se o to ani nesnažil. Uchiha už od začátku vyjadřoval Deidarovi apatii, o to víc ho připravoval o smích.

„Začínám se tě bát," řekl Itachi a opatrně vstal. Celé tělo měl ztuhlé, musel si ho protáhnout.

„Teď jsi na řadě ty," připomněl blondýn. Hned ale poznal, že to neměl zmiňovat. Uchiha nasadil kamenný výraz a odbyl ho tím, že jde udělat slibovanou večeři.

Deidara to prozatím nechal tak. Však až o tom bude chtít mluvit, začne sám. Měl pocit, že to bude brzo.

Tak ho napadlo - nebylo to kvůli tomu, že by našel u Deidary v šuplíku ty fotky? Spěchal do pokoje, zavřel za sebou a zkontroloval vypůjčený materiál. Pořád byl na stejném místě, nikdo na něj ani nesáhl. Takže Itachiho zasáhlo něco jiného.

Zároveň ho pohltil pocit viny. Měl by ty fotky co nejdříve vrátit, aby to nezjistil Itachi. Bude ale muset počkat na správnou chvíli.

„Promiň, že je to tak pozdě," omluvil se černovlasý a položil na konferenční stolek dva talíře s horkými pokrmy. Po hodině, co připravoval večeři, by nikdo nepoznal, že plakal.

Při prvním pohledu na jídlo se Deidarovi seběhly sliny, že si musel přejet jazykem po roztrženém spodním rtu a hlasitě polknout.

„Vypadá to skvěle. Aji to hezky voní," pochválil pokrm Deidara, vzal hůlky a bez čekání na Itachiho se pustil jídla. Od oběda nejedl, v kině mu začalo kručet v břiše a po rvačce se Sasorim se hlad ještě prohloubil.

„Díky," pověděl jednoduše Itachi. „Tohle je poprvé, co jsem nevařil jenom pro sebe," dodal tiše. Pak se odmlčel lahodnými sousty. Byl zabraný do svých myšlenek, že si nevšiml, jak ho blondýn pozoruje. Nevypadal, že by byl ztrápený, působil uvolněně a celkem spokojeně. Měl by se Itachiho zeptat teď? Ale co když se zase rozčílí jako minule? Nechtěl kazit jejich společný večer.

„Itachi?" oslovil ho nejistě a na malou chvilku odložil hůlky. To Uchihu vyděsilo, protože si pomyslel, že snad Deidarovi nechutná. Trošku ho ta myšlenka ranila. „Už dlouho se tě chci zeptat..." odmlčel se a zahleděl se mu do černých očí. „Proč nemáš jídelní stůl a vždycky jíme na gauči?"

Černovlásek byl touto otázkou zaskočen. „Je to celkem zbytečné pro jednu osobu. Stejně si jídlo vezmu k televizi, nebo k sobě do pokoje," pokrčil rameny. „Ani mě nenapadlo, že by se to teď šiklo. Vadí ti to?"