Pod zámkem

Kapitola 8.

Přes dveře nebylo příliš dobře rozumět, ale pár slov Deidara pochytal, nic nového se však nedozvěděl. Kisame jen nemohl uvěřit tomu, jak obrovský pokrok Itachi udělal, a přesně kolem tohoto se jejich konverzace motala.

Škubnul sebou leknutím, když mu přišla zpráva. Zapomněl si Sasoriho zablokovat a ten mu počínaje dneškem začal zase psát. Ani si nevšiml, že mu pouze od rudovláska přišlo deváté upozornění.

Je mi líto, co se mezi námi stalo. Promluvíme si?? Moc tě miluju a nechci o tebe přijít. Pa, Sasori.

Jednalo se o obyčejnou esemesku. Když Deidara neodpovídal na Facebooku, ani jiných sociálních sítích, rozhodl se mu poslat starou dobrou zprávu na mobil. Volat mu nemělo smysl, věděl, že by to Deidara típnul.

Blondýn se s mobilem v ruce posadil na neustlanou postel a nervózně si kousal nehet palce. Bál se odpovědět. Co by měl vlastně odpovědět? Už se s ním nechtěl vidět, ublížil mu a on teď začal vztah s Itachim. Litoval, že si se Sasorim vůbec začal. Jejich společné chvíle nebyly jen černé, ale povětšinou se Deidara v jeho přítomnosti nedokázal uvolnit. Až teď si přiznal, že s ním nebyl z lásky, ale především jen kvůli pocitu samoty.

Pohlédl ke dveřím, za nimiž stáli bývalí kolegové. Znamená to, že je Itachi jen náhrada, kterou po nějaké době odkopne? Neměl to v plánu udělat, ale co když tohle jejich vzplanutí je jen krátkodobé? Začal si s ním ze strachu ze samoty? Sevřelo se mu srdce žalem. Nechtěl ho přestat mít rád. Líbilo se mu to, jak je to teď. Miluje, když se probudí a první, co vidí, je Itachiho tvář, nebo když spolu vaří, dívají se na televizi. Vlastně spolu nemuseli nic dělat. Stačilo, že se na černovláska díval. Není to jen pobláznění? Deidara se od začátku pobytu tady cítil osamělý a Itachi dlouho nikoho neměl. Upnuli se snad na toho druhého jen z pocitu opuštěnosti?

Zítra ve tři před kinem. D.

V duchu se fackoval, proč mu vůbec odepisoval. Ale jejich rozchod neproběhl zrovna v klidu a vypadá to, že se chce červenovlásek omluvit. Promluví si, to ano, ale ať nepočítá s tím, že se k němu vrátí.

„Deii?" přišel do jeho pokoje Itachi. Opojen emocemi úplně zapomněl zaklepat. Zarazilo ho, když blondýn rychle schoval mobil za sebe a pak se zničehonic rozesmál.

„Ano?" zeptal se sladce, až to bylo nepřirozené.

„Jdeme uvařit večeři," pohodil hlavou směrem do kuchyně. Deidarovo rozpačité chování ho ale zneklidňovalo.

„Jasně!" zazubil se mladší a vesele seskočil z postele. „Hm? Kisame už odešel?" podivil se. Ani ho neslyšel odcházet.

„Hn. Prý nechtěl rušit," vysvětlil Uchiha se skrytým úšklebkem.

Při společném vaření se mu zase vrátila dobrá nálada, ale Deidarovu reakci, jak mu vešel do pokoje, z hlavy nedostal. Přemýšlel nad tím, co asi skrývá. Nebo se jen polekal z nečekaného vpádu do jeho ložnice?

Deidaru mile překvapilo, že se Itachi po Kisameho návštěvě nechoval jako posledně. Dokonce se mu zdálo, že je uvolněnější. Cítil se tak dobře, jako nikdy. Na svého bývalého přítele zapomněl a hlavu mu zase vyplňovaly jen myšlenky na Uchihu.

„Počkej, co to děláš?" smál se blondýn, když ho Itachi zvedl pod zadkem, posadil na linku a uvěznil rukama. Maso dali péct do trouby, měli teď půl hodiny čas, než začnou dělat přílohy. Zamilovaně se na něj díval a dožádal se krátkého polibku.

„Nechceš mi něco říct?" zeptal se klidně. Nezlobil se, ani nebyl smutný, nebo zklamaný. Dával Deidarovi prostor, aby se sám přiznal, co před ním tají, přitom mu na rtech hrál nepatrný úsměv.