Otrokyně

13.

Odešla jsem.
Ne!
Já z té kavárny utekla.
Doslova.
Znáte animované filmy? Nebo seriáli? Když se ty postavičky strašně leknou utečou a zbyde po nich jen prach ve tvaru jejich těla. Tak nějak takhle jsem já vypadala minulí týden v kavárně s Tomem.
Doprdele jak je možné, že jsem ho potkala?! Už jsem na něj konečně přestala myslet! Připadala jsem si lehčí, volnější. A pak jdu na trh a potkám ho tam.
Co to má doprdele znamenat!
No nic. Řekla jsem si, že se půjdu vyboxovat. Většinou jsem tam chodila po našem sezení s týranýma ženama. Byla jsem plná vzteku že se tohle všechno dělo nevinným ženám. Pak se to začalo zlepšovat. Naposled jsem tady byla před dvěma měsíci začala jsem chodit s Markem. Byla jsem trochu naštvaná protože mi připadal jak blb. Když jsme spolu byli na večeři málem jsem tam usnula. Vykládá furt nějaký příhody z práce. Je to strašně nudný. Má doktorát z paleontologie. Zní to zajímavě že? V muzeu kde pracuje tam to bylo také zajímavé možná proto že jsem tam byla poprvé, když mě tam vzal po desáté už to tak záživné nebylo. A jeho historky z práce nebo povídání o tom. Jednoduše vás to uspí.
Přišla jsem do šatny a chtěla si zaplatit jeden pytel na hodinu. Jenže ta holka na recepci mě velmi překvapila když řekla...

"Je mi líto. Boxovací pytle už jsou obsazené, ale můžete si zaplatit hodinu s trenérem,, nabídla mi. Jako hodinu s trenérem boxu? To nezní špatně třeba mi poradí jak správně boxovat. To zní debilně.

"Tak dobře. A je možné se něco přiučit i v sebeobraně a tak?,, zeptala jsem se mile a ona se nechápavě podívala.

"To se musíte domluvit s ním,, řekla docela nepříjemně. Kam se poděla ta milá slečna co tu před chvílí byla? Jen jsem se usmála a souhlasila a tím osobním trenérem. Šla jsem do místnosti kde budeme cvičit. Kolem dokola po celé místnosti byli zrcadla. Začala jsem se rozcvičovat. Když v tom jsem za sebou cítila pohyb. Byl těsně zamnou. Zkusím svou sebeobraný schopnosti. Chtěla jsem se ohnat a podkopnout mu nohy, ale skončila jsem na zemi já.
A najednou jsem se znovu koukala do těch očí.
Do těch co byli vždy rozzuřené, protože jsem ho vždy něčím nasrala.
Když jsem ho viděla tenkrát naposled měl v očích strach, ale i hrdost že jsem se tomu debilovi postavila.
Když jsem ho viděla před týdnem. Měl v očích lásku.
Teď měl v očích pobavení. Asi z mého chabého pokusu ho složit k zemi.

"Clair?,,

"Tome,, protočila jsem oči a snažila se ho ze sebe setřást. Ale čím víc jsem se pod ním kroutila, tím víc se na mě natiskl.
"Pust mě!,, vyštěkla jsem. Doprdele co tady dělá? Zase! Měla jsem mít osobního trenéra, ne Toma!

"Tak se mi ubraň,, řekl mi výsměšně. "Nikdy jsi to nedokázala. Vždy jsi mi podlehla,, co prosím?! Podlehla? Vdyť do mě šel přes násilí!

"Vdyť jsem neměla šanci se ti ubránit. Byla jsem pořád svázaná. A ty sis mě bral a bylo ti jedno že mi ubližuješ! Bylo ti to úplně u prdele!,, křičela jsem na něj nasraně. "Nikdy jsem nebyla tvoje dobrovolně!,, dodala jsem.

"Teď lžeš. Potom či jsi se chtěla zabít už to bylo jiné. A ty to dobře víš.,, přiblížil se mě a položil mi své čelo na to mé.
"Miluju tě Cleir. To co cítím s tebou jsem snad necítil ani se svou bývalou ženou,, mluvil vážně. A já mu to věřila. Jenže něco ve mě mi říkalo že tohle nejde. Ne s ním.

"Myslíš tu bývalou, co si zabil?,, zeptala jsem se kousavě. On mi naštvaně stiskl zápěstí.

"Já nikoho nezabil. Zabila se sama,,

"Dohnal si ji k tomu!,, zakřičela jsem.

"Nic o tom nevíš!,, zařval znovu a v jeho očích se mihlo vzrušení. A pak jsem už cítila jeho rty na těch mých.