Otrokyně

11.

Pomalu jsem začínala přicházet k sobě. Bolela mě hlava. Jasně aby mě taky nebolela když jsem dostala rukojetí pistole do hlavy. Tohle byl ten nejhorší víkend co jsem kdy zažila. Tom byl oproti tady tomu kreténovi andílek. Krom hlavy mě bolelo i tělo. Jako by mi do nich někdo kopal.
Jo. Jak jsem za chvilku zjistila, mám dobrej odhad. Ucítila jsem kopanec do nohy. Až pak mi začínalo docházet, že už zřejmě nejsme v Tomově vile. Takže celej jeho plán, jak se z tý jeho podělaný partičky vykroutit, selhal. Mě bylo jasný co nás oba čeká.
Smrt.
Musim Tomovi nějakým způsobem pomoct!
"Jsi jen otrokyně. Tvoje slovo pro nikoho nemá žádnou váhu,, vzpomněla jsem si na Tomova slova. No tak to je v prdeli.
Začala jsem vnímat ten hluk kolem mě. Pomalu jsem otevřela oči a přetočila se na břicho. V ten moment co jsem to udělala jsem toho začala litovat. V ten moment jsem si přála být mrtvá. Před sebou jsem viděla Toma. Spoutaného a klečícího Toma! Měl roztrhlí ret, pod okem monokl a na čele měl také krev. Díval se na mě smutným očima. To ale nebylo to nejhorší. Okolo byli desítky můžu, jen mužů, desítky nadržených chlapů a já tam byla jediná ženská. Někdo mě chytl ze zadu za vlasy a vytáhl do kleku.

"Šípková Růženka se probrala! Už jsem se bál, že tě praštil až moc. Vlastně by to ani nevadilo,, začal se smát na celé kolo. "Tak Jo. Ať to máme za sebou.,, Jo měli jsme to za sebou asi tak za dvě hodiny. Každýmu bylo jasný že nás oba zabije. Schytala jsem další kopance, pěstí, facky už mi to bylo jedno. Byla jsem se svým osudem smířená. Jen už jsem to nechtěla dál protahovat. Už mě to nebavilo tak mě napadla jediná věc jak to uspíšit.
Začala jsem se smát.
Nevím jak, zoufale, výsměšně, šťastně, naštvaně? Já nevím ale věděla jsem že ten debil konečně zavře hubu. A taky, že jo. Všichni v ten moment zklapli.

"Čemu si myslíš, že se směješ?,, zeptal se ten velitel nebo jak mu říkají. Připadá mi jako ten Německej magor Hitler. Ten chtěl zlikvidovat všechno co nebylo Árijské rasi. Tenhle magor chce zlikvidovat všechny ženský. Debil no.
Podívala jsem se na něj. Znovu se usmála a odpověděla na otázku.

"Tobě,, řekla jsem s klidem. On se celí nafoukl a znovu mi natáhl facku. "Nejste s Hitlerem příbuzní? On byl taky idiot a vypadal strašně,, rozhlédla jsem se kolem sebe. Všichni na mě koukali jakobych se zbláznila. Je to možný. Jen to se slabě usmíval, v očích mu byl vidět strach ale zárověň chtěl abych mu to natřela.
Já žena.
Já otrokyně.

"Co si to......,, ani to nedopověděl.

"Co si myslím? Nic. Vlastně hodně věci ale nechci být sprostá. Co si představuješ, sakra. Že ženy mají být otroky mužů?! Celí den skákat kolem plotny, starat se o parchanty které musela porodit, nemít žádná práva? To by jste chtěli?!,, zařvala jsem a otočila se na všechny v místnosti. Nebránila jsem jen sebe nebo ženy které byli obětmi týrání a znásilnění. Bránila jsem všechny ženy na celém světě. Všichni na mě zařvali něco ve smyslu, že ano, takhle by to chtěli.
"Proberte se! Jsme v 21. století! Už nežijeme ve středověku! Ženy mají stejná práva jako muži nejsou vašimi otroky! To co děláte je trestné, ne běžné! Je mi uprdele, že mě teď zabijete. Ale tyhle činy vás pošlou akorát do vězení na doživotí!,, vím bylo mi to k ničemu a věděla jsem že po tomhle proslovu mou smrt tak akorát uspíší ale z části jsem doufala že jim to dojde.
Omyl.
Nedošlo.
Aspoň ne tomu Hitlerovi nevím jak se jmenuje tak to bude druhý Hitler.

"No. Ty už to nikomu nepovíš,, řekl jen. Popadl mě a vedl někam pryč.
"Jeho zabijte.,, prohlásil než mě odvedl pryč z té místnosti. Na chodbě jsme se ještě setkali. Nějaký muž ho vedl ven a něco mu šeptal. Tom se ale koukl na mě, a já na něj. Věděli jsme, že tohle je naše zbohem. Najednou jsem ucítila tupou bolest na břiše. Svalila jsem se k zemi. Když jsem se po nějaké chvíli zvedla. Viděla jsem jak se Tom a Hitler perou. Po chvíli jsem se zvedla, ale už se neprali. Někdo ležel na zemi potom co jsem zaostřila jsem zjistila, že Tom prohrál. Držel se za břicho potom jsem viděla jak Hitler pustil krvaví nůž. Ten muž co vedl Toma ven nemohl vstřebat co se teď stalo a já? Chtěla jsem se k Tomovi rozeběhnout ale někdo mě chytl ruku a táhl pryč. Škubala jsem sebou cukala, ale k ničemu to nebylo. Zatáhl mě do nějakého pokoje a hodil ne zem.

"Teď zjistím co ten Tom na tobě měl,, řekl a šel ke mě. Snažila jsem se najít něco čím bych ho majzla a pak nahmatala jsem tyč a přetáhla ho. Nic jen se zase nasral. Klekl si na mě. A už to tady bylo zase! Zas to zneužití. Vím řikala jsem, že s mím osudem jsem smířená, ale teď neměla jsem jistotu jestli žije.
Měla jsem zavřené oči a čekala až bude po mě. Jenže. Váhu jeho těla jsem najednou necítila a tak jsem otevřela oči s tím, že už jsem asi mrtvá.
Další omyl.
Nebyla jsem mrtvá.
Ten co mě chtěl znásilnit se válel opodál a nademnou se tyčil ten muž co odváděl Toma. Podal mi ruku a pomohl mě zvednout.

"Pojď. Rychle než se probere,, řekl. Jenže já neudržela rovnováhu a tak mě vzal do náručí. Dal mě do auta a odvezl do nemocnice ať se nechám vyšetřit. Když jsem se ho ptala na Toma nic neřekl.

Vysadil mě u nemocnice šla jsem se ošetřit a jen tak mě napadlo.

"Můžu se zeptat? Neleží tady Tom Green?,, doktorka se na mě nedůvěřivě koukla. "Je to můj přítel,, nevypadala že by její důvěra stoupla ale nakonec řekla, že je na operačním sále. Doufala jsem že přežije. Odešla jsem z nemocnice si vyřídit pár věcí. Pak jsem se tam ještě jednou vrátila sehnala jsem jeho Doktorskou Licenci a donesla mu jí tam. To už byl po operaci bohužel v kómatu potom co jsem tam přišla po třetí už tam nebyl. Prý ho propustili, ale nikdo mi nechtěl říct kde je.
A tak jsem jen mohla doufat, že se jednou opět setkáme.