Otrokyně

14.

Líbali jsme se několik minut.
Po chvilce mi začalo docházet co to vlasně dělám.
Clair! Vzpamatuj se!
Máš přítele!
A teď se líbáš s chlapem který tě několik měsíců zneužíval!
Nejhorší na tom bylo, že jsem mu ty polibky oplácela, a ještě horší, že se mi to líbilo.
Jakmile jsem se vzpamatovala, tak jsem ho odstrčila.
Ne!
Ne!
Tohle jsem neudělala!
Ani nevím proč sakra tak vyvádim?
Proč?
Proč s ním vlasně nechci být, když k němu pořád něco cítím, ale nevím přesně co to je?
Vztek?
Zlost?
Láska?
Všechno dohromady?
Jsem tak zmatená!

"Co? Co je? Děje se něco?,, zeptal se úplně nevinně. Jako by se právě nic nestalo! Jako by jsme se právě asi deset minut nelíbali! Co to ním sakra je! Vdyť mám přítele.
No to je právěže ten detail který on neví. Víš? Neví že máš přítele proto se nedrží zpátky.
Ozval ve mě nějaký vnitřní hlásek. A Jo sakra. On neví, že mam Marka.
Podívala jsem se na něj. Už vstal a vykročil si to ke mě.

"Ne!,, vykřikla jsem na něj jak nějaká histerka. Co to semnou do hajzlu je? Vdyt mi nic neudělá. Teda aspoň doufám. "Nepřibližuj se ke mě! Přestaň mě sledovat, kontaktovat mě, a nech mě napokoji!,, řekla jsem vystrašeně. Ehh? Proč se ho bojím? No jsou dvě možnosti. Buď ve mě převládá strach že mu cvakne a něco mi udělá nebo že se ke mě příblíží a já přestanu ovládat svoje sebeovládání. Nevím který možnosti se bojím víc   "Mám přítele a miluju ho. A jestli se ke mě někdy přiblížiš tak ohlásím na policii že je jeden magor pořád na svobodě,, řekla jsem snad ty dvě největší lži co jsem kdy ve svém životě řekla. Větší lež byla asi to s tím přítelem, já se obávám, že do Marka bych se nemohla zamilovat ani kdybych se praštila do hlavy, zapomněla na celého Toma, ani tak bych ho asi milovat nemohla. Nebo Jo. Kdo ví. A ta druhá věc to byla jen výhrůžka. Jsem si stoprocentně jistá že bych jí nebyla schopna splnit.
Už jsem byla na odchodu a naposled jsem se na něj podívala.
Měla jsem jasno.
Věřil mi to.
Všechno co jsem řekla mi věřil protože smutnější obličej jsem v životem neviděla.
Nic mi na to neřekl.
Nesnažil se mě zastavit.
Myslím že jsem ho tolik zasáhla, že na to ani neměl sílu.

"Sbohem Tome,, řekla jsem a zavřela dveře od cvičící místnosti.

A opravdu žádným způsobem mě nekontaktoval. Snad mě i nepronásledoval. Ale přesto se mi neulevilo. Jakobych udělala něco špatně. Snažila jsem se to ignorovat.
Už je to dva týdny já jsem v supermarketu a nakupuji ještě nějaké pití a dekorace na oslavu svých jednadvacátých narozenin.
Své dvacátiny a devatenáctiny jsem neslavila. Nechtěla jsem. Nemohla jsem. A své osmnáctiny, ano ty jsem měla, když jsem byla ještě ve vile s Tomem.
Ostatní holky co jim je osmnáct jdou s kamarádka někam do baru se opít balej pěkný chlapy a nakonec z toho vyjdou s nesnesitelnou kocovinou.
Já na své osmnáctiny potratila a ještě mi bylo řečeno že můžu být ráda protože by to dítě dopadlo tragicky.
Snažila jsem se nad tím nepřemýšlet. Jenže nechápu to. Byl na mě vážně hnusnej tak proč se nedokážu odpoutat od něj?
Ne!
Už to neřeš.
Chceš nechat minulost za hlavou tak ji neřeš. Jasné!
Rozjela jsem se s nákupním vozíkem dál.
Světe div se! Do někoho jsem vrazila. Nemusela jsem se na něj ani koukat abych věděla že to je on.
Protože v posledních pár týdnech je Tom jedinej do koho vrážím.
A začíná mě to srát. Podívala jsem se na toho dotičného no co kdybych se spletla že?
Ne.
Nespletla.
Byl to Tom.
Už jsem chtěla spustit, ale předběhl mě.

"Vím. Říkala jsi že tě nemám sledovat ani kontaktovat. Ale potřebuju ti říct důležité věci. O tobě. O tom proč si u mě vlastně byla. Chci ti to říct. Vím, že mi tohle asi nepomůže k tomu aby jsi se ke mě vrátila ale chci abys to věděla. Prosím. Přijď zítra na tuhle adresu.,, řekl a podal mi papírek s adresou
"Klidně můžeme od sebe dodržovat vzdálenost. Ty budeš v obýváku a já v kuchyni. Klidně. Hlavně přijď. Prosím. Vím že máš teď oslavu narozenin takže si ji užij. Přijdeš tedy?,, on ví kdy mám narozeniny to jako celou dobu? A přesto mě na moje osm.....
Ne. Nebudu to už řešit.
Podívala jsem se na adresu a pak na něj. Byl jako hromádka neštěstí. Ale jak se to vlastně semlelo to by mě zajímalo. Proto jsem přikývla.
A on odešel.
Šla jsem k pokladně. Co mi mohl ještě tajit? A potřeboval mi to říct? No nic nebudu nad tím přemýšlet zítra se to dozvím.
Přišla jsem domů už tam byli moji i Markovi rodiče a i Mark. Jasně že tam byli moji rodiče když je to jejich dům. Logicky.
Všechno šlo jak po másle. Zfoukla jsem svíčky přála si ať se mé problémi vyřeší. Což ty se sami nevyřeší. No nic. Dali jsme si dorta, připili si a pak si povídali.    Po asi půl hodině se ozvalo cvakání o skleničku. Všichni jsme se otočili na Marka. Držel v ruce sklenku se šampaňským a usmíval na mě jak sluníčko. Až mě to děsilo. Ne vážně, tohle se mi nějak nelíbí.

"Chtěl bych připít na báječnou Clair. Víš, jsem moc vděčný našim rodičům že nás seznámili......,, přestala jsem ho poslouchat. Tohle se mi nelíbí ani trošku. Chtělo se mi od tamtud utéct. Co má sakra v plánu?  "Takže Cleir? Udělala by jsi mě tím nejšťastnějším člověkem a vzala by sis mě?,, klečel předemnou držel v ruce krabičku ve které byl prsten. Panebože! Co mám dělat? Treba bych si ho mohla vzít. Třeba bych tím zapomněla na Toma a byla bych šťastná. Třeba bych se mohla zamilovat.