Otrokyně

12.

Ležela jsem v posteli a koukala do stropu. Od té doby co jsem viděla Toma naposled uplynuli už tři roky. Nic jsem o něm neslyšela, ani jsem ho neviděla. Možná je to dobře. Třeba to co jsem cítila ani nebyla láska. Bylo to jen chvilkové vzplanutí, nebo mě zneužíval tak dlouho až jsem si myslela že ho miluju. Přemýšlím nad tím každý den od té doby co jsem přišla do nemocnice a on tam nebyl. Všechny jeho věci byli pryč. Třeba za ním přišla jeho rodina. Nebo se prostě postavil na vlastní nohy. V nemocnici mi nechtěli říct žádné informace, ikdyž jsem tvrdila, že jsem jeho přítelkyně. Jediné co řekli, že podepsal reverz. A tak jsem hold mohla doufat že se potkáme. Mezitím jsem se postarala o toho chlapa co jsem s ním žila. Ten už se z vězení nedostane prý byl hledaný v několika městech kvůli únosům malích dětí. Vždy se mu to nepovedlo bohužel u mě se to povedlo. Zjistila jsem hodně překvapujících věcí. Třeba to že moji pravý rodiče mě neodložili. Byla jsem unešená. Byl mi rok. Byli jsme v parku a já si hrála kousek od deky kde byli moji rodiče pořád mě sledovali jen na chvilku se přestali dívat jen aby si dali pusu a byli šťastní že mají dcerku. Potom co se na mě znovu koukli já tam nebyla. Hledali mě všude po celém parku náhlasili na to policii. Nikdo mě už neviděl. A jejich štěstí a láska se promněnili ve smutek. Další dítě si už neudělali báli se, že by se znovu mohlo něco stát. Mamka mi řekla že cítila uvnitř sebe, že žiju a doufala, že se jednou vrátím. A pak jsem najednou zaklepala na dveře.
A jak jsem své rodiče našla?
Tenkrát potom co jsem poprvé odešla z nemocnice, jsem bloudila městem a došla jsem opět k Tomovu domu. Neptejte se jak jsem k němu došla sama nevím, ale vloudila jsem se dovnitř a vzala ty složky co tam měl. V mé složce byla adresa mých rodičů. Snažila jsem si dát život do kupy. Věřte moc to nešlo. Ale potom co jsem nechala zatknout, toho chlapa se kterým jsem žila, toho idiota, který chtěl mě i Toma zabít, i ty ostatní z té jejich party, mi docela odlehlo a návrat do normálního života byl lepší. Oběvení toho doupěte a jejich dopadení tím se vyřešilo tolik nevysvětlených únosů že to ani nespočítám. Bohužel tam byli i ženy, které jejich krutost nepřežili. Ten rok bylo hodně pohřbů věřte mi, na většině jsem byla. Pozvali mě, ikdyz jsem ty ženy ani neznala, ale bylo mi jich líto. Byl to masakr potom co se našli všechny týrané a zneužité ženy. Některé byli i na pokraji smrti. Byli vyhublé jen kost a kůže. Byl to hrozný pohled. Opravdu příšerný. Potom co se tohle všechno vyřešilo. Rozhodla jsem se udělat takový kroužek. Kroužek pro ženy které byli také týrané a zneužívané, otevřeně se o tom bavíme, nedusíme to v sobě, povídáme si o tom jak jsme v životě pokročili dál. Jestli jsme byli schopné se přesto přenést a máme přítele nebo jestli už chlapa nechceme nikdy vidět. Každá jsme si nahlas řekla svůj příběh jak to začalo jak to skončilo. Ano i já ho řekla. Cítím se díky tomu kroužku lépe. Myslím si že i ostatní ženy.
Rodičům jsem neřekla celou pravdu. Jen jsem řekla, že ten muž co mě unesl mě zneužil jeden muž mě zachránil a já utekla. Kdybych jim řekla vše co se mi stalo myslím, že by zešedivěli. Také si o mě rodiče dělali starosti že jsem pořád skleslá a mimo realitu a tak mi přes své známe dohodili jejich syna. Nevím jak on, ale já k němu nic necítím. Mám ho ráda, to ano, ale jen jako kamaráda a myslím, že ve víc to ani nepřeroste. Možná jsem Toma opravdu milovala, když jsem na něj nedokázala zapomenout.
Jenže proč bych ho měla milovat?
Kvůli čemu?
Jak bych mohla milovat muže který mě zneužíval. Ano. Pak se ke mě choval hezky, ale já nevím jsem zmatená. Čím déle nad tím přemýšlím tím víc tomu nerozumím.
Musím už na něj zapomenout.
Jednou pro vždy.
Nepotkala jsem ho tři roky tak už ho asi nepotkám nikdy.
Třeba se do Marka. To je můj přítel co mi dohodili rodiče. Třeba se do Marka zamiluju. Časem.
Dobrá tedy.
Akce zapomenout na Toma začala.
A dařilo se mi to.
Opravdu jsem na něj nemyslela.
Už dva týdny. Zaměřovala jsem se na Marka. Vnímala ho, poslouchala snažila jsem se u jeho historek neusnout.
Byl den D.
Dnes jsou otevřený trhy. Vstávala jsem brzo ráno abych se tam nemusela tlačit s odpornýma upocenýma lidma. Jakmile mi zazvonil budík vystřelila jsem z postele, opláchla se, oblékla se a šla na trhy. Nebylo to od mého domu až tak daleko takže jsem se hezky prošla.
Stála jsem zrovna u bot když mi zazvonil mobil.
To byla Mary. Ta je z toho našeho kroužku. Také byla týraná mnohem dřív než já a sama s tím nedokázala vyrovnat a když slyšela o našem kroužku zapsala se do něj.
Dneska má svatbu. Svého přítele miluje, ale asi si není jistá jestli dělá správně.

"Ahoj Mary. Tak jak jde svatební den?,,

"Já nemůžu! Mám strach! Co když se to bude opakovat?!,, křičela mi do telefonu. Ta víc než jen nejistá. Ta byla hodně v háji, ale nedivila jsem se.

"Mary. Klid. Teď mě poslouchej. Jasné. George je skvělí chlap nemá sklony k násilí a miluje tě. Jasné. Nemusíš se ničeho bát a kdyby se v budoucnu něco dělo tak mu to spočítám, jasné,, uklidnila jsem jí. Mé poslední větě se zasmála i někdo vedle mě se tomu zasmál. Zatím jsem to ignorovala. Za ty tři roky jsem se změnila. Nenechám sebou už zametat začala jsem chodit na kurzy sebeobrany. A věřte umím se ohnat. Potom jsem položila telefon a dál se koukala na boty.

"Nevypadáte zem by jste byla Rambo, ale takováhle slova útěchy pro kamarádku jsou hezká,, promluvil zase ten dotyčný co se mi před chvílí smál. Sakra strčím ruku do ohně já už ten hlas někde slyšela! Tak jsem se s naštvaným výrazem na toho dotyčného otočila achtěla mu vpálit, že odposlouchávat cizí hovory je velice neslušné a nezdvořilé. Otočila jsem se na něj a naše pohledy se setkali.
Kurva.
Já věděla, že ho znám.
Vytřeštila jsem na něj oči a on na mě také. Pak jsem se rychle otočila a dala se na úprk.

"Počkej! Zastav!,, křičel na mě ale já šla furt dál. No. Šla, cpala jsem se mezi lidma až jsem se procpala mimo trhy. Bohužel jsem mu neutekla a on mě chytl za loket a otočil směrem k sobě.

"Nech mě, jo!,, vyštěkla jsem. Tři roky jsem ho neviděla. Už jsem se smířila s tím že ho neuvidím. A teď předemnou Tom stojí. A já? Jsem naštvaná ani nevím proč?
"Clair? Ani nevíš jak dlouho jsem těm hledal. A teď? Předemnou stojíš. Už jsem nedoufal,, překvapili mě jeho slova. On mě hledal? Opravdu?
"Clair. Prosím šla bys semnou na kávu?,, zeptal se. Ani nevím proč, ale souhlasila jsem.
Byli jsme v nedaleké kavárně a mém najednou došlo, že tady nemám co dělat. Mám přítele! Na Toma se snažím zapomenout.
Už to nejde.
My dva nemáme být spolu.
Nikdy jsme spolu být neměli.
Ani nebudem.