Lutteo- Vše nemožné je možné ✅DOKONČENO✅

9. Kapitola

Když jsem šla už pozdě v noci domů, hlavou mi létaly různé myšlenky. Snažila jsem se myslet na normální věci, třeba učení, bruslení, jenže do hlavy se neustále vznikaly momentální problémy.

Přemýšlela jsem například o Simónovi. Jak se nám podařilo naše přátelství tak pokazit? Myslela jsem si, že i když budeme rozhádaní, vždycky spolu budeme na ploše jako jeden. Jenže předevčírem se ukázalo, že ne. Vím, že mě při té sestavě schválně pustil. Vím to, ale nevím proč.
Když předevčírem skončil trénink, viděla jsem jak Simón jde do šatny a Ámbar hned za ním. Proč je všude Ámbar? Tahle otázka mě trápí už delší dobu. Nevím, co si tam spolu povídali, ale určitě to bylo o mně. Povzdechla jsem si.

A když si vzpomenu na Mattea... S ním jsem na ploše jako jeden. Tedy.. byla jsem. Nevím, co se stalo a ráda bych to věděla, protože od našeho "skoro polibku" se mnou neprohodil ani půl slova. Asi si uvědomil (teda možná už to věděl od našeho prvního seznamení), že my dva bysme nikdy nemohli tvořit pár. Ale může si se mnou o tom promluvit, nebo ne? Já bych totiž chtěla..
Jak mu zavolal předevčírem ten mobil, tak musel někam odejít, a hned potom šel za ním Gastón. Teď jsem si vzpomněla, včera jsem šla za Gastónem a zeptala se, co se s Mattem děje a on mi odpověděl "Nic." a odešel. Takže ani on se se mnou nebaví. I Nině to přijde divné, protože se Gastón nebaví ani s ní. Musí se něco dít, jenže co?

Chtěla jsem si s Hošankem promluvit, jenže přede mnou hned utekl. Tak sakra, co se děje? Už zase chodí s Ámbar? No, to by vysvětlovalo, ale on by jí snad neposlechl, aby se se mnou už nebavil. Nebo jo?
Chtěla jsem si s nim promluvit, říct mu taky, že jsem z testu dostala jedničku a dva mínus, zeptat se ho taky na pár otázek, protože nenacházím na nic odpovědi. A ráda bych, aby mi je zodpověděl. Zastavila jsem se a položila jsem hlavu do dlaní. Proč je všechno tak KOMPLIKOVANÉ? Nejraději bych se někam zahrabala a už nikdy nevylezla.

Z mého dočasného zoufalství mě vytrhl něčí hlas. Rychle jsem se otáčela kolem sebe, přeci jen už je tma a já nejsem nijak zvlášť statečná. A najednou jsem to spatřila. Stála tam Ámbar, ale toho druhého člověka jsem neviděla. Stála za křovím. Vím, že je špatné odposlouchávat, ale já proste chci vědět odpovědi na svoje otázky. Rychle a potichu jsem se přiblížila ke křoví.
"Ale vždyť ty už ho nechceš!" řekl něčí hlas. Je mi povědomí.
"Ale no tak, Delfi." začala Ámbar. No jasně, to je Delfi! Dneska vážně nemám den... "Chci být s ním, protože bysme byli zase jedničky. Nikdo by nebyl lepší, než my!"
"Ale proč to teď děláš? Měla jsi na to spoustu času, je to delší doba, co jste se rozešli.."
"Protože nechci, aby byl s Lunito! Copak to nechápeš? Vždyť jsem ti říkala, jak jsem je viděla se malém políbit. Ona mi nejspíš chce ukrást úplně všechno!" vykřikla.
"A co máš, Ámbar, v plánu? Ještě jsi mi neřekla, proč se náhle Matteo nebaví s Lunou..? Co na něj máš?" řekla Delfi.
"Počkej si na moje narozeniny, Delfi." úplně jsem si mohla představit, jak se ušklíbla.

Ještě chvíli jsem tam zůstala, když odešly. Narozeniny. Takže narozeniny. V hlavě mi to šrotovalo, ale stejně jsem na nic nepřišla.

*CINK*
"Ježiši." vyjekla jsem. Zazvonil mi mobil. Kterej blbec? Šáhla jsem do kapsy a přečetla si SMSku.

Potřebuji si s tebou promluvit. Já vím, že už je pozdě, ale prosím přijď ještě dneska do parku. Na naše místo.

Matteo

"Tak teď se mnou chceš mluvit?" řekla jsem si pro sebe. Vyšla jsem ze své "skrýše" a šla do parku. Nemám z toho dobrý pocit...

Nazdárek, moji milý čtenáři. ❤️😂 Moc ráda vás napínám. Určitě jste rádi 😇 Co si myslíte, že bude v další kapitole? Moc ráda si čtu vaše komentáře a ráda vidím vote, protože tím mi dáváte najevo, abych pokračovala. 🎁