Lutteo- Vše nemožné je možné ✅DOKONČENO✅

12. Kapitola

Šla jsem po schodech pomalu dolů a sledovala dění v hale. Pár lidí už tady bylo a Ámbar se s nimi šla pozdravit. Všimla jsem si, že se Ámbar šla zrovna pozdravit se Simónem. Nepřekvapuje mě, že ho pozvala. Od té doby, co jsme se pohádali se mnou nemluvil. A myslím si, ne já to vím, že je na straně Ámbar. Myslí si, že jenom ona má pravdu. Ale teď se nebudu trápit nad Simónem. Nemám na to ani čas.
Když jsem sešla poslední schod, někdo na mě zavolal.
"Luno!"
Otočila jsem se a spatřila Ninu. A sakra, pomyslela jsem si.
"Kde jsi celou dobu?" zeptala se, když ke mně došla.
"Cože? Vždyť tu nejsem ani 5 minut." řekla jsem zmateně.
"Ne, nemyslím tady. Myslím, jako všude. Jsi hrozně divna, Luno. Vidím, že tě něco trápí. Teda, né něco, ale Matteo.."
"Hele, Nino, poslouchej. Už jsem v pořádku. Kdybych nebyla, nepřišla bych sem. Chci si promluvit s Mattem, tady se mi jen tak nevyhne, ale něco chci i od tebe."
Nina svráštila obočí. "A co?"
Musela jsem se usmát. Vždycky se bojí. "Najdi Gastóna a zeptej se, co se děje. On o tomhle všem ví určitě mnohem víc, než my."
Nina kývla na souhlas a odešla. Rozhledla jsem se. Ámbar na mě kouká. Asi si myslela, že nepřijdu. Ha, to se mýlila. Šla jsem pomalu za ní.
"Všechno nejlepší." Natáhla jsem k ní ruku.
"Díky" falešně se usmála a potřásla si se mnou ruku. "Co říkáš má výzdobu?"
"Je úchvatná. Povedla se ti." řekla jsem.
"Ano, dalo nám to zabrat. Musely mi pomáhat holky. A taky Matteo." zpříma se mi koukla do očí.
"Vážně? Mají vážně dobrý vkus. A holky spolu s Mattem už tu jsou?" "Čekám už pouze na Mattea."
"Aha. No nic, půjdu za ostatními." a odešla jsem od ní. Mě už zmíňka o Matteovi nerozhodí, ale aspoň vím, že tu ještě není.

Stála jsem v rohu a koukla na lidi, jak se baví. Smáli se, povídali si, tančili a zpívali. Ze začátku jsem se snažila k nim přidat, ale nějak nemám tu správnou náladu.
Mattea jsem zatím viděla jen jednou. Nevím, kam se zase poděl. A ani nevím, kde je Nina a Gastón. A už nějakou dobu jsem neviděla Ámbar. Kam všichni zmizeli?
Tak fajn, Luno! Jdeš hledat toho hňupa, který se ti vyhýbá!

Prošla jsem kolem některých lidí a jako první, jsem se šla podívat ke schodům.
"Luno." ozvalo se za mnou.
"Simóne."
"Jak se máš?" zeptal se nervózně.
"Bylo i líp."
"Podívej, já-" začal, ale nedořekl to, protože jsem ho zastavila.
"Pockej! Pst!"
Oba dva jsme naslouchali. Slyšeli jsme hádku. Ale přes ten kravál, jsme nerozpoznali slova a ani komu ten hlas patří. Přiblížili jsme se k obýváku.

"Ámbar, co chceš dělat?" zeptal se něčí hlas naštvaně.

Se Simónem jsme se na sebe podívali. Ámbar?

"Už jsem ti to říkala, Matteo. Kdyby jsi poslouchal.." povzdechla si.

Matteo?

"Nech její rodiče na pokoji. Udělal jsem to, oč jsi mě žádala. Tohle není fér."

"Ano, ale přeci víš, že já nehraji fér." odpověděla sladce Ámbar.

"A co chceš teda dělat?" zeptal se znova.

Se Simónem jsme se přiblížili víc ke dveřím.

"Řeknu matce, že mi jeden z nich ukradl můj přívěšek a řeknu ať se jí koukne do kabelky a tam náhodou bude mít můj přívěšek. No a potom je matka určitě vyhodí tady přede všemi, takže si budou myslet, že Lunitini rodiče jsou zloději. A ještě ke všemu Lunita už tady nebude bydlet a ani nebude chodit do naší školy a možná ani do Rolleru. Řekni, Matteo, není to geniální?" usmála se Ámbar.

Tak o tohle jí šlo. Aby vyhodila moje rodiče tady přede všemi, a aby se mě zbavila.

Konečně tu máme důvod, proč se Matteo otočil zády k Luně! 🎉 Já vím, trvalo to, ale snad se vám dnešní kapitola líbila! ❤️ Ale ještě není úplně jistý, jestli se Matteo vrátí k Luně..
Určitě budu ráda za každý VOTE nebo Comment.