Lutteo- Vše nemožné je možné ✅DOKONČENO✅

14. Kapitola

"Luno, zlatíčko, vstávej." pomalu mě probouzela mamka.
"Neeee." zaskučela jsem. "Já chci ještě spát." obrátila jsem se na bok. Nechci vstávat do dalšího dne, který stejnak nebude o nic lepší, než ty předchozí. Od oslavy, která dopadla pro mě hrozně, neuběhlo ani 24 hodin. Když jsem odešla z mistosti a ostatní tam nechala, rychle jsem šla pryč z vily. Běžela jsem jak nejrychleji to šlo. Nevěděla jsem kam utíkam.. prostě jsem běžela pryč. Byla jsem naštvaná a zároveň smutná. Jak to mohla chtít udělat? A proč Matteo nic neřekl? A proč se do toho zapletl i Simón? Bože! Všechno by bylo lepší, kdybychom jsme se sem nepřestěhovali. Rodičům jsem neřekla, co Ámbar chtěla udělat, protože by mi určitě neuvěřili, a taky proto, že by to Ámbar nějakým způsobem všechno svedla na mě.
"No tak, Luno! Vstavej." přišla za mnou zase mamka. "Musíš do školy."
"Ne, je mi blbě."
"Co se to s tebou od včera děje, dítě? Přišla jsi celá uplakaná, poslední dobou s námi vůbec nemluvíš a teď ani nechces vylézt z postele... co se děje, Luno?" zeptala se mateřsky. Možná ji to všechno mužů říct. Možná mi bude lépe. Ale já nemůžu. Nechci už na to všechno myslet.
"Nic, mami. Vůbec nic." koukla jsem se na ní.
"Luno-" něco chtěla říct, ale já ji předběhla.
"Nebo víš co? Já půjdu do školy. Mohla by jsi prosím odejít?" vyskočila jsem z postele.
Ještě než odešla, koukla se na mě starostlivým pohledem.

--------
Stála jsem před školou. Už bylo asi 5 minut po zvonění a já se pořád nemohla donutit k tomu, abych vešla těmi dveřmi a sedla si do lavice. Nechci potkat Mattea, Ámbar dokonce ani Ninu. Mám na všechny takový vztek.
"Ahoj" někdo mě pozdravil ze zadu. Leknutím jsem uskočila.

"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat." omlouval se.
"Ehm.. né, to je dobrý."
"Jestli si dobře pamatuju tvoje jméno, tak jsi Luna, že?" usmál se.
"Jo, jsem Luna. A ty musíš být... Alex?" zeptala jsem se nejistě.
"Jo, potkali jsme se, když jsem hledal ředitelnu, vzpomínáš?"
"Jo, vzpomínám si." usmála jsem se. "A proč nejsi ve třídě?"
"My dneska začínáme později. Ale proč ty nejsi ve třídě?"
"Já... no... nechci tam." Sklopila jsem pohled.
"Proč?"
"Dneska nemám náladu jít do školy." pořád jsem koukala do země.
"Hele, já vím, že se tohle nedělá, ale co kdybychom... co kdybychom šli teď pryč? Mně hodina začíná asi tak za hodinu. Teď jsem chtěl něco vyřídit s ředitelem, ale to mužů jindy. Tak co ty na to? Pak, pokud bys chtěla, bychom mohli jít zpátky do školy."
Podívala jsem se na něj. Myslí to vážně? Mám to udělat? Až se to dozví naši...
"Jo, moc rada bych šla teď pryč." usmála jsem se na něj. Tohle je lepší nápad, než jít do školy. A nemusím potkat ostatní.
"Tak pojď."

Je tu další kapitolka a doufám, že se líbila 🌸 pokud ano, dejte VOTE a comment.🌸

A chci vám strašně moc poděkovat, protože příběh už má přes 1k přečtení!! 🎉🎉 Je to neuvěřitelný. Jste skvělý! Diky vám mám chuť pořád pokračovat! ❤️🌺