Zákon smečky: tvrdé začátky [PROBÍHÁ PŘEPIS+KOREKCE]

2. Kapitola ✅

Sojka se líně převalila na bok a otevřela jedno oko. Byla hrozně unavená a její mysl odmítala vypovídat. Nic naplat, když spánek nepřichází, nepřijde ani energie. A ona té noci skutečně skoro nespala - pořád musela myslet na to, co se stalo během včerejšího Velkého vytí. Myšlenky se jí neustále vracely a kolovaly mozkem, i když se je snažila marně pohřbít.

Co má Beta za problém? Jedna z myšlenek se vyzářila nad ostatní a Sojka oko rezignovaně opět zavřela. A co měla na mysli Měsíční psice?

Já jsem viděla Měsíční psici! Viděl ji i Prach? Nebo kdokoli jiný? Nebo jsem prostě tak jedinečná a oblíbená tím úžasným Psím duchem, že mě vzal a ukázal mi něco, co doteď nikdo jiný neví?

Sojka měla hlavu plnou otázek! Štvaly ji a doufala, že si dřív nebo později najdou jinou oběť. Navzdory tomu, že některé byly příjemné a zajímavé, jiné se ukázaly otravné a zanesené tisícem jiných podrobností, které pohlcovaly její mozek jako rozmnožené kobylky.

Kéž by tu byl Prach! Posteskla si zničehonic fena, když se jí před očima mihl nejasný obraz jejího bratra. Prach šel s Vločkou na svou první hlídku. Bylo to spíš takové zaučení, než skutečné hlídkování, takže její maminka byla také poslána na samostatnou hlídku opačným směrem, aby zajistila zbytek území.

A to znamenalo, že Sojka, která zůstala v táboře neměla s kým trávit čas. Nikoho jiného tady ani pořádně neznala.

Já se nudím.... pomyslela si náhle, když si vzpomněla, jak jí bráška dokázal vždycky rozesmát a něčím zabavit. Přestože prvorozená byla ona, vždy se spíš on podobal takovému tomu staršímu a ochranářskému bratrovi.

Ach jo! Spánek k tomu všemu nezavítal do hlídkařského doupěte ani tentokrát, takže oči opět otevřela a s opravdu velkým sebezapřením se vytáhla na nohy, než by si to stihla rozmyslet. Nic jiného se nejevilo jako lepší řešení situace.

Šouravými kroky vyšla z doupěte. Když jí do huňatého kožíšku uhodily jasné sluneční paprsky, hned jí začalo být teleji, což jí k jejímu potěšení přidalo na pomalinku se zlepšující naladě.

Rozhlédla se po mýtině. Spatřila hned několik členů smečky najednou. V prvé řadě mohutný černostrstý Alfa, vyhřívající se na své plošině uprostřed tábora a bílá a svalnatá Beta, jejíž hlava spočívala na druhových ramenech. Oba vůdcové byli čistým ztělesněním autority a síly. Sojka k nim vzhlížela.

Ostatní psi se pohybovali tak různě. Tuhle klusala podsaditá Borka. Ona jediná jí byla z těch všech alespoň trochu blízká. Spíš hodně. Sojka jí měla moc ráda. Když musela maminka někdy někam odběhnout, tato černá fena jí a Pracha, tehdy ještě Truhlíka vždy ochotně ohlídala. Hrála si s nimi, když maminka nemohla a vyprávěla jim poutavé příběhy.

Teď na sebe obě jen přatelsky kývly. Borka měla nejspíš napráci něco jiného

Dál tu byli Kudlanka, Duch a Srnka. Ti tři leželi ve chladivém stínu starého dubu a o něčem si nezaujatě povídali. Do průzkumnického doupěte právě zalezl Trnek a tam, kde se les rozestupoval a odhaloval psy vyšlapanou stezku vedoucí k jezeru stáli dva psi. Huňatý Laso se mile usmíval a zrovna na něco odpovídal svému bělosrstému příteli Svišťovi, který hned nato kývl. Laso se velmi podobal její vlastní mamince, jen v jeho kožichu chyběla černá.

Sojka se za dvěma psy pomalu vydala, aniž by si pořádně rozmyslela, co dělá. A kdyby se něco zvrtlo, stále přeci může říct, že se jde jen napít, no ne?

***

Skála, na které se vyhříval Alfa se svou Betou se tyčila téměř uprostřed mýtiny nepravidelného tvaru. Jedním směrem od té hromady kamení ležel u lesa povalený kmen stromu, lehce zasahující i na mýtinu. U tohoto stromu se skladovala kořist, kterou lovci ulovili a čekala na večerní krmení.