Zákon smečky: tvrdé začátky [PROBÍHÁ PŘEPIS+KOREKCE]

11. Kapitola

Ještě předem bych se chtěla omluvit, že kapitoly jsou ted tak krátké, ale prostě jsem to chtěla trochu urychlit, protože bych tam jak se znám mohla vmáčknout ještě desetiminutový výklad o osobních pocitech na 1000 slov a tak dále 😂
No, tak ať se vám líbí! A co myslíte, že se stalo?
_________________________________________________

Sojka uháněla lesem a bylo jí jedno, že její kožich je obtěžkaný ledovými chuchvalci. Letěla jako zběsilá mezi kmeny stromů směrem k táboru a v mysli se jí pořád dokola a dokola vybaboval ten strašidelný pohled na tělo, ze kterého tuhla krev v žilách.
Sojka to naběhla do řídkého keře a vykvikla, ale ani to jí nezastavilo. Nakonec se udýchaně vyřítila na mýtinu a běžela dál, až k zasněžené skále. Alfa byl v jeskyni a Betin pach vycházel od jezera.
Sojka smykem zastavila a svalila se na zem. Těžce oddychovala, mezitímco se ostatní členové smečky začali scházet ke skále a překvapeně si šeptat. Šumění přerušilo hlasite zaštěkání:
"Sojko!" Vykřikl její bratr a horlivě jí začal olizovat hlavu a záda. Sojka si uvědomila i druhou siluetu, která se nad ní sklonila a začala ji olizovat, ale nedokázala dotyčného vnímat.
Po tváři jí začaly stékat slzy. Nejdřív jich bylo pár, ale potom se Sojčiny oči doslova potopily v přívalu slz, kzeré se vsakovaly do sněhu. Sojla vzlykla.
"Sojko?" Zaúpěl Prach. "Sojko... Sojko?! Co se stalo?!" Zavyl a olízl ji čenich. Sojka se na něj podívala a vzlykla.
"T-tam." Vydechla a nepatrně pohodila čumákem. "Laso... šel tam a-a já... on tam byl... dřív než já-á..." Sípala a pokoušela se dýchat. Takovýhle šok zažila jenom jednou v životě. Prach kňučel a povzbuzoval ji, ale než stačila větu doříct, ozval se velitelský hlas černého Alfy:
"Sojko! Prachu, Liste! Co se to děje?" Štěkl a sehnul se k Sojce. "Copak se stalo, štěně. Už jsi v táboře, tak neplač." Zakňučel. Konejšivě jí olízl bok. "Co se stalo, Sojko? Kde jsi byla?" Zeptal se naléhavě.
Sojka chvíli mlčela, potom zakňučela a vydechla: "Laso je mrtvý."

V táboře panovala napjatá atmosféra. Nikdo vesele neštěkal a nikdo si nepovídal. Všichni tiše seděli a lapali po dechu. Ze smečky se ozvalo nešťastne zavytí a Svišť se zhroutil k zemi. Několik dalších psů zdrceně zavylo. Alfa však ne.
"Cos to řekla?" Zavrčel výhružně a Sojka sebou trhla. "C-..." Nedokázala mluvit. Prach se za svou sestru však postavil.
"Sojka našla mrtvého Lasa. To řekla." Zakňučel smutně. Alfa ale zahřímal.
"Ne to neřekla!" Jedinou ránou tlapy odmrštil Pracha a sklonil se nad Sojku, která skoro v bezvědomí přerývavě oddechovala. "Pověz nám, co se stalo!" Zavrčel nemilosrdně. Sojka sebou trhla a překvapeně se na Alfu podívala. "Mám-m..?" "Ano, máš."
Sojka se s námahou posadila a zvedla zničený pohled ke smečce. Srdce jí však na místě zmrzlo, když se místo žalostných pohledů setkala se zlostným blískáním v očích a podezřívavým vrčením.
C-co to je? Proč vrčíte? Na co myslíte?! Chtělo se jí štěkat, ale nezmohla se na jediné slovo. Potom si vzpomněla na Alfův rozkaz a sebrala veškerou zbylou sílu, aby promluvila.
"Já jsem-m byla na h-lídce s Betou-u." Vzlykala. "Potom jsem-m se sklonila k pařezu-u, ale najednou se mi z-zatmělo před očima a probudila jsem se n-na plochém kameni uprostřed zasněženého l-lesa." Vzpomínala. "Najednou jsem ucítila p-pach..." Zlomil se jí hlas, ale nakonec se přemohla a odhodlaně pokračovala: "Ucítila jsem krev a-a strach a... a smrt." Na chvíli se zničeně odmlčela a když Alfa netrpělivě zavrčel, dodala: "Šla jsem za tím p-pachem a došla za keř, kde le- le... ležel.... Laso." Jméno svého dobrého kamaráda zasípala tak vysokým hlasem, že šlo sotva zaslechnout a znovu se zhroutila do sněhu.
Žádný pes nepromluvil. Všichni hloubali nad tím, co slyšeli.
"Štěně, jak Laso vypadal, když jsi ho našla?" Zeptal se tvrdý hlas Kudlanky.
"Klidně ležel." Zašeptala Sojka do sněhu a List, což byl ten druhý pes, který ji přišel olizovat, tlumočil její slova.
"Našla ho klidné ležet... nebyl... podrápaný ani od krve. Alé... jeho oči byly otevřené a... plné... děsu." Dokončil pomalu a sám se přitom zachvěl.
Alfa celou dobu nehnutě stál, stejně jako zbytek smečky. Nastalo hrobové ticho, které narušovalo jenom skučení větru přinášejícího ke psům vločky sněhu.
Nakonec bylo ticho prolomeno zahřímáním Betina kamenného hlasu: "Sojko! Tady jsi! Myslela jsem... no, ani nevím co jsem myslela, že se s tebou stalo!" V jejím hlase zazněla úleva, ale Sojka si nebyla jistá, jestli Betě může v čemkoli věřit.
Stalo se to, když šla s Betou na hlídku. Nejdřív jí ta fena vyhrožovala, potom spolu hlídkovaly a nakonec se jí v Betině přítomnosti zatmí před očima, potom se někde probudí a najde mrtvého Lasa....
Ach Laso! Sojce se chtělo znovu plakat.
Beta se nad ní teď naklonila a vydechla. Právě musela přiběhnout od jezera. Pomyslela si Sojka. Alfa Betě v krátkosti vylíčil Sojčinu zprávu a potom tiše dodal: "Sojka je v pořádku, Vichřice. Vím, jak jsi se bála, ale už není třeba."
Ta slova Sojkou otřásla jako hurikán. Beta? Bála se o mě? Jsem snad blázen? Nicméně Alfa pokračoval, teď už k celé smečce: "Přátelé, je načase, abychom navždy pohřbili našeho přítele a věrného druha Lasa, který pro tuto smečku mnoho vykonal, byl statečný a položil by za nás život. Kudlanko, Rváči, jděte po Sojčiných stopách a doneste sem jeho tělo. Dnes večer bude Velke vytí a nazítřek Lasa pohřbíme."
S těmito slovy se Alfa otočil a zachmuřeně se vydal spět do doupěte. Beta ho následovala. Ještě než ale vůdcové zmizeli ve stínu, Alfa dodal: "Zítra se také začne pátrat po příčině Lasovy smrti. Teď si s tím nelamte hlavu."
Sojka ležela ve sněhu a ani nevnímala zimu. Vůbec nevěděla, jak dlouhou dobu tam venku strávila. Prach s Listem jí zahřívali a ona byla ráda, že může jenom usnout a alespoň na chvilku všechno vypustit z hlavy.