Zákon smečky: tvrdé začátky [PROBÍHÁ PŘEPIS+KOREKCE]

7. Kapitola ✅

Když Sojka vletěla na mýtinu, srdce se jí málem zastavilo. Smykem zabrzdila v hlíně a tlapky se jí samým spěchem smýkly, ale neztratila rovnováhu. Šok jí zmrazil svaly a ona zírala na dění v táboře.

Byli tu psi z její smečky, jejichž srst se špinila odstíny zeminy a místy na první pohled jasně zřetelnou rudou. Byli vesměs rozdrásaní, podrápaní a zoufalí.

A taky tu byli vlci.

Sojka si nebyla jistá, jeatli v životě viděla vlka, ale teď jich tu měla snad deset. A okamžitě poznala ta stvoření z povídaček, po kterých se bála usnout. Šedivá, chundelatá těla se s hrozivou elegancí míhala prostranstvím. Na pohled mnohem mohutnější než členové psí smečky se slinami u huby.

Vražedná stvoření. Mladičká hlídkařka jako starší už nevěřila, že by byli vyloženě zlí, ale v tuhle chvíli se na to lehko zapomnělo. Vlci byli sice od přírody příbuzní psů a když na to teď pomyslela, chtělo se jí zvracet.

Ti vlci si málem podávali její smečku ke svačině a uhodilo jí to jako hrom do palice ve chvíli, kdy se Prach prořítil kolem ní a vrhl se do zvířeného prachu a písku, který se bojem rozvířil. Bez váhání skočil na záda vlkovi, který se chystal skočit po Tůni. Ozval se agresivní skřek.

Sojka se cukem rozhlédla, aby zhodnotila situaci. Srdce jí začalo bit adrenalinem jako o závod. Zavětřila, že jde do tuhého a rozhodla se chopit příležitostí.

Alfa s Betou stáli bok po boku a bránili se černému vlkovi, který na ně dorážel u skály. Jejich síly byly dost vyrovnané. Průzkumníci společně bránili doupě hlídkařů a Sojka koutkem oka zahlédla Omegův černý kožíšek mizící v lese.

Nakonec ale našla svůj cíl a vyrazila. A už nezpustila oči z šedivého statného vlka cenícího zuby na Lasa. Ten se statečně bránil a každou chvíli dělal matoucí výpady, ale vlk ho pomalu ale jistě zatlačoval do kouta.

Sojka si vzpoměla na Pracha a stejně jako on před chvílí se odrazila na jednu a půl psí délky před vlkem odrazila, přičemž jí od tlapek hlína odletěla. Chvíli padala vzduchem, až jí poklesl žaludek, ale nakonec skončila vlkovi na zádech. Svou vahou ho srazila k zemi a překvapený vetřelec poděšeně vyštěkl. V okamžiku se ale švihem přetočil na všechny čtyři, div mladou fenu nezalehl.

K jeho překvapení se ale Sojka stále držela zuby nehty za jeho šíji a s vrčením tiskla čelisti k sobě. Vlk se s leknutím znovu zatřásl, ale to už po něm skočil i Laso a váha dvou psů ho konečně definitivně svalila k zemi.

Vlk slintal a vrčel a oháněl se tesáky, ale Sojka s Lasem se parádně doplnili. Každé oženutí bílými tesáky oplatili trojnásobnou naloží a vědomě vyměnili sílu za rychlost.

Vlk začal podléhat. Z rány na čumáku se mu řinula krev a Sojka se mu zrovna zakousla do přední packy, když se s trhnutím posledních sil zvedl. Sojkou to mrštilo o zem, až se jí zaútočila hlava. Uslyšela, jak laso něco štěkl a když se k němu otočila, viděla, jak šedivý kožich prchá.

Až potom si uvědomila, že pouze míří k černému vlkovi, který teď postával na úpatí lesa. Z tlamy se mu dralo tiché kvílení, alw vlci jej pravděpodobně zaslechli hned, protože se začali shromažďovat okolo. Alfa, pomyslela si Sojka.

Nyní napočítala sedm šedých tel včetně černého Alfy. Předtím měla pocit, že vlků je mnohem víc.

Vlčí Alfa promluvil chraplavým, hřmotným hlasem. "Podcenili jsme vás. Území si nechte... Ale jen ať váš smrad zavane na to naše!" S těmito slovy se otočil a vyrazil dlouhatánskými skoky do šera mezi stromy, následovaný svou smečkou. A protože Alfa ani Beta nedali pokyny k pronásledování, psi zůstali stát a ani se nehli.

Sojka s Lasem se po sobě zadýchaně podívali. Fenka si všimla, že má srst na hlavě zcuchanou v protichůdném směru, ale když vyplázl jazyk, měla chuť se na něj usmát. Dobře to dopadlo, pomyslela si.

Její radost však přerušilo tak žalostné a srdcervoucí zavytí, až se jí do srdce zabodl ledový dráp. Mráz ji polil téměř okamžitě, když poznala bratrův hlas. Jako omamná vystřelila jeho směrem a srdce jí div nevyskočilo z hrudi. Do nosu jí uhodil pach psí krve.

Co se stalo? Je Prach v pořádku? Čí je to krev?! Její mysl zaplavila vlna představ, co by mohla v následujících vteřinách spatřit. Přeskočila skrčené tělo Omegy a s vytřeštěnýma očima se následovaná Lasem protlačila hloučkem psů.

Tůně ležela v trávě vedle Pracha a Borky. Mezitímco fena se se slzami v očích skláněla nad Tůninou hlavou a lesknoucí se zraky upíral na její tělo, Sojčin bratr hekticky poskakoval sem a tam a střídavě kvílel a rozhlížel se po ostatních. Jeho ocas byl skleslý a srst zplihlá. Zbytek smečky buď hleděl na tlapky, a nebo upíral skelný pohled na zraněnou členku smečky.

Sojka už na ně chtěla vyjet, že se nesnaží pomoct, ale obtěžkala ji děsivá pravda, která jí pohltila jako ledová voda.

Lasa nechala za sebou a skokem byla u své maminky. Koutkem oka spatřila, že hrudník se jí pomalu zvedá, stejně jako jí do očí uhodila rudá barva krve. Srst její maminky byla na šíji smočená v šarlatové, stejně jako slabina.

Z tlamy se jí vydral přidušený pískot, když se pohledem setkala s maminkou. Přimrzla na místě, neschopná se hnout, když si uvědomila, že ty oči jsou plné smutku. Do krku se jí nahrnul žal.

Skutečnost jí dusila.

Chtěla mluvit. Chtěla začít vřískat a šeptat slova útěchy, chtěla jí obejmout, chtěla se utopit v té bujné srsti, jako to dělávala jako malinká. Chtěla se schovat mezi jejími tlapkami a utéct světu.

Ale zůstala jako socha přikovaná v bojem rozryté trávě.

Tůně náhle otočila hlavu a z krku se jí vydral sýpot. Sojka sklonila hlavu tak blízko k ní, až slyšela její drásavý dech. Do očí se jí navalily slzy.

"Štěňátka moje..." Zašeptala skoro neslyšně její maminka. "Mám vás oba tak moc ráda."

Potom zavřela oči a jen její zdvihající se rozdrásaný bok jim dokazoval, že stále žije. Sojka jí opatrně přiložila čenich na čenich a její hruď se otřásla prvními vzlyky. Potom se narovnala a začala plakat.

Z druhé strany umírající psice na ni hleděl Prach, po jehož tvářích už také stékaly slzy. Jejich oči se setkali a ona uviděla, jak moc její bráška trpí. Jak je vyděšený a zmatený. Na boku ucítila Borčin teplý kožich. Za svými zády zaslechla někoho vzlyknout,ale bylo jí jedno, kdo to je.

Naše máma umírá. Ona umírá! Zabil ji vlk!

Myslela by si, že v tuhle chvíli bude cítit vztek. Že bude chtít za maminku bojovat, dokud naposledy nevydechne. Ale situace ji naprosto zdrtila.

Vypustila z hrdla první žalostné zavytí. Jakoby z obrovské dálky zaslechla rozeznívající se hlasy ostatních psů. Prachův hlas se v největší výšce přidal k tomu jejímu a spojil se s ním v jeden.

Svět přestal existovat. Veškerou prázdnotu kolem jednoho hlasu vyplnil smutek. Neviděla, neslyšela. Pohltila ji mlha. Toužila se probudit. Toužila utéct. Toužila spát v teple maminčiny ochrany. Ale mohla jenom pokračovat ve vytí, které vycházelo z nejhlubšího jitra jejího srdce, které osud právě rozerval na tisíc kusů.