Zákon smečky: tvrdé začátky [PROBÍHÁ PŘEPIS+KOREKCE]

19. Kapitola ✅

Tma kolem pulsovala všemi odstíny a jeden by řekl, že to ani tma není. Zdálo by se, že se všechny barvy světa spojily v jednu černotu. Bylo to barevné. A přesto tak temné... Zezačátku jenom tak pulsovala, ale potom se rozkmitala a rozblikala s takovou vervou, až musela Sojka zavřít oči. Ale to jen aby zjistila, že už zavřené jsou.

Sojce uniklo tichounké zakňučení, když si uvědomila, že je jí zima. Hrozná zima. A kvůli tomu se už nemohla vrátit do toho sladkého, blaženého a tichého nevědomí.

Vzpomínala si, ale nevěděla na co. Jediné co si pamatovala, byla bolest. Ano, neskutečně mučivá bolest. A potom prázdno.

Teď už věděla, že se něco děje a že spolu s vědomím se vrací i utrpení, které přinášel cit v těle.

Tělo! Sojka jakoby najednou spatřila Slunečního psa. Vzpomněla si na svoje tělo. Ano, bývala světle hnědá a pokrytá vrstvou černých chlupů. A stále je! Tedy... pokud... nenastal konec! Najednou jí objala hrůza.

Jsem mrtvá!

Ale vzápětí si uvědomila, že to by jí nemohlo uniknout zakňučení. Neměla by čím ho vydat. Neměla by tělo... Při té myšlence se oklepala. Ne, je živá a zdravá.

Počkat... zdravá? Jsem vážně v pořádku? Cosi jí říkalo, že něco je špatně a to jí do jí donutilo zaváhat. Jaksi si nebyla jistá, co by si měla myslet.

V tom jí pomohl někdo jiný. Spíš jeho hlas. Zaznělo jediné slovo, které však v sobě neslo víc emocí, bolesti a lásky, než celé souvětí. A fenka hned věděla, komu ten hlas patří.

"S... Sojko?"

"Prachu." Zašeptala Sojka do té neprostupné temnoy a zatápala kolem sebe. Zima v ní se jaksi zakroutila a ona se zachvěla. K jejím uším dolehla vzdálená ozvěna hlasu jiného psa, ale ten nepoznala. Byl cizí. A jeho slova se prolínala a měnila s takovou vervou, že jim nebyla schopná rozumět.

"Haló! Všichni! Sojka se probudila!" Její bratr radostně zavyl a ona pocítila dotek jeho teplého jazyku na své tváři. Vděčně ho přijala a natiskla se blíž tam, kde tušila svého bratra.

A otevřela oči.

Otevřela je znovu. Počkat... cože? Začala zběsile mrkat. Přkevapeně zakňučela a pohodila hlavou. V mysli se jí zrodil strach a ona si nedokázala vysvětlit, proč...

"Já nevidím!" Vyštěkla do tmy a zoufale zatřepala čenichem ve snaze zbavit se té temné masky, která překrývala její zrak. Snad.... ne. Nemohla přece jen tak oslepnout! Co se to sakra děje?! Zachvátil ji strach a panika. Já nemůžu být slepá!

"Sojko? Sojko! Co se děje?! Sojko!!!" Prach jí zuřivě olizoval čenich a laskal po česlistech. Za ním Sojka zaslechla tu tupou ozvěnu slov jiných psů. Zazmítala se a sykla bolestí. A překvapením. Mrkala tak zuřivě, jak jen to šlo, ale nevypadalo to, že by jí oči hodlaly nějak posloužit.

Psí duchové! Pro všechno na světě... co se to stalo! Měsíční psice?! Co se děje?!!!

Cosi se pohnulo. Ale ona to neviděla. Jen dál mrkala a nevšimala si ničeho. Už neslyšela ani slova svého bratra. Všechno se ztrácelo v mlze paniky, strachu, překvapení a bolesti. Sojka si uvědomila, ze ji bolí cele tělo. Neslyšela, neviděla, už ani necítila chlad. Jen te šok. Panika.

Já nevidím!

Najednou viděla. A pak zase ne. Bílá, černá. Mlha se skupila a rozestupovala. Bílá, černá, bílá, černá. Pokusila se pohnout. Nic. Blikání začínalo nabývat na rychlosti. A potom ji spatřila. V té neskutečné změti z dne a noci, sněhu a vody a z černé a bílé ji poznala. Jako kdysi. Jako když byla štěně. Najednou jí to přišlo jako včera... všechno ostatní ztratilo barvu, tvar i význam.