Zákon smečky: tvrdé začátky [PROBÍHÁ PŘEPIS+KOREKCE]

10. Kapitola

Sojka sice měla svou první hlídku, ale stejně si nedokázala užívat ten pocit důvěry ostatních. Ne, když jí za zadkem funěla nepřátelská Beta. Každou chvíli se mladá fenka ohlížela a neklidně stříhala ušima. Beta si očividně hlídku užívala, ale feny mezi sebou nepromluvily ani jediné slovo.
Sojka přitiskla čenich k pařezu a nasála jeho vůni. Do nosu jí náhle udeřil tak silný pach, že se zapotácela. Beta se po ní ohlédla: "Našlas něco?" Zeptala se popichovačně. Sojka ji ignorovala a skoušela ten pach rozpoznat. Cítila strach. Strach psa, který se mísil s pachem smečky a daleko v hloubi dutin Sojka zaznamenala... pach kovově lesklé, rudé krve. Fence přejel mráz po zádech a srdce jakoby jí sevřel ledový spár, protože tohle, nebo je snad nevidomá, byla krev psa.
Sojce se hlavou rozvířily myšlenky jako sněhové vločky a sníh, do kterého se jí bořily tlapy jí najednou začal přicházet tak ledový, až se její hlava zatočila a Sojka sebou plácla do sněhu. Dostala strach a ten se šířil jako námraza. Začala panikařit, mezitím co se potápěla do toho ledového bezedna, které v ní náhle vytvořil ten neskutečný, mrazivý a ledově stršidelný pach psí krve. Zalila ji panika a ona si uvědomila, že se jí těžko dýchá...
To ten šok? Co se... Jak... Proč Beta..? Její vědomí se vytrácelo stejně rychle jako odlétající pták.
Najednou ucítila teplý dotyk pod bradou a byla nastotisíckrát vděčnáu tomu psovi, co ji dokázal vysvobodit, ale to si ještě nestačila uvědomit, že ten pes...

Sojka se probrala někde v teple. Její mysl byla zmražená a zpomalená a ona si v tu chvíli ani nevzpomínala, co se stalo. Užívala si, že opět cítí packy, je jí příjemně a nikde není cítit zneklidňující pach Bety. Myslí jí proběhla veverka a ona mlsně scvakla zuby, vděčná za to, že její hrudník už nezamrzá strachem.
Strach!
Sojka prudce zvedla hlavu a srdce se jí rozbušilo. Klid se utekl schovat do nory, jako vystrašený králík... Veverka se rozplynula spolu s iluzí, že je v bezpečí. Kolem ní nebylo nic než kmeny stromů. Sojka sama ležela na plochém kameni, připomínajícím plošinu skály, kde se Alfa s Betou často vyhřívali. Na kámen slabě dopadalo světlo zimního Slunečního psa a ten díky tomu tak příjemně hřál. Fenčiny zadní pracky se válely ve sněhu, který byl rozrytý nepravidelnou rýhou mizející mezi kmeny stromů, to jak sem Sojku někdo vláčel. Sojka strnule otočila hlavu a v ten strašidelný okamži jí do čenichu jako padající šiška vrazil ten nechutně ledový pach krve.
Sojka instinktivně opět začala propadat panice a ledovatět, když v tom se jí v hlavě ozval světlý tenký hlas:
Notak! Seber se, štěně! Jednou už jsi podlehla, tak se postav strachu a ukaž mu tvář!
Sojka zatřepala hlavou a všechny závěje tížící její mysl se rozsypaly a rozjasnily jí pohled. Pozorně zavětřila, přičemž si stoupla a neklidně se na kameni otočila, pátrající po čemkoli podezřelém. Párkrát obtočila kolečko a čenichem šmejdila po okolí. Marně. Nikde žádná krev, strach nebo cizí psi. Byla sama a nevěděla kde, ani jak se tam dostala...
Kde je Beta?! Došlo jí náhle a ona se s trhnutím otočila, jkoby čekala, že ji tam uvidí stát. Nikde nikdo. Znovu sebou trhla na opačnou stranu, protože náhle pocítila cosi, jakoby jí někdo probodával pohledem. Nic. Jenom šumějící les. Sojce zamžikalo před očima.
Blouzním. Pomyslela si zoufale. Jsem vybáté malé štěně, co se bojí kmenů stromů... Kurňa Sojko! Seber se! Fenka potřásla čenichem a napřímia se. Když pořídně zapojila smysly, za chvíli už věděla, kde je. Až na samé hranici teritoria smečky. Nedaleko tekl potok vyéíkající z jejich jezera a v tomto místě měl nepříjemně ledové peřeje.
Sojka se naposledy nejistě rozhlédla a potom se nadechla, sevřela čelisti a vykročila. Přední tlapy se jí zabořily do sněhu a v tom okamžiku už to přestal bát pouze pocit...
Něco je špatně. Sojce přejel mráz po zádech. Něco je neuvěřitelně špatně... V téměř ten samý okamžik to v čenichu ucítila do třetice, tentokrát však silněji, pronikavěji a děsivěji než kdy předtím.
Krev. Strach...
Smrt...
Mladá fena se divoce zazmítala. Toužící se toho pachu zbvit, ale nic naplat - pach je pach... Chvíli sebou jetě házela, ale potom se odhodlaně uklidnila a se sbebevětším sebezapřením se vydala po pachu. Jestli tu totiž skutečně někdo umřel, Alfa to musí vědět. Jeden krok, a potom druhý.
Nervózně kráčela sněhem a každý krok byl jako z olova. Stříhala ušima a čenichala podrostem sem a tam, kde byl ten pach, který jí ježil srst, nejsilnější. Tam a zpátky v kličkách.
Potom zahla z jeden trnkový keř a...