Zákon smečky: tvrdé začátky [PROBÍHÁ PŘEPIS+KOREKCE]

15. Kapitola

Sojka se zhluboka nadechla a sedla si mezi seřazrné psy. Narozdíl od jiných večerních shromáždění vládlo smečkou zamrzlé ticho. Všichni byli buť až příliš nedočkaví, nebo se až příliš báli.
Sojka se opřela o Pracha a zavřela oči. Necítila chlad, který se snášel k zemi spolu s černou bezhvězdou nocí. Po nebi putovala mračna a Měsíční psice se schovávala někde nad nimi.
Není tu, aby mi pomohla...
Fenka dnes vůbec nejedla, ani se s nikým nebavila, s vyjímkou bratra. V duši jí vládlo takové prázdno, jaké snad v životě nezažila. Bez jakékoli odezvy si uvědomila, že jí je vlastně jedno, jak to dnes dopadne.
Kdyby měla zemřít, zemře. Kdyby měla vyhrát, stane se Alfou. K čemu by to ale bylo? Sama nevěděla o vedení smečky ani zbla a v hloubi duše cítila, že kdyby skutečně porazila Alfu, ona i její přátelé se poženou vstříc jedné velké porážce. Konci. Smečka zkolabuje.
A ona za to bude moct.
Jako daleká ozvěna se k jejím uším dobelhaly dozvuky Betiných slov. Sojka jim nerozumněla a ani to nepotřebovala. Věděla, co znamenají.
Blíží se konec.
Sojka si vzpomněla na vyprávéní starších psů, že když má někdo umřít, před očima se mu přežene celý život. Nikdy nad tím moc nepřemýšlela, ale ted jí to přišlo jako dobrý nápad.
Ještě jednou se zhluboka nadechla a aniž by vnímala okolí, zavřela oči a zavzpomínala...

Byla tma a všude se vznášelo... něco. Nadechla se a potom vydechla. Neměla ani tušení o tom, co se to děje. Ve své blízkosti cítila přítomnost druhého klubíčka a potom něčeho velkého, teplého a příjemného, co vonělo tak nádherně, až nechtěla, aby ta vůně kdykoli odezněla.
Mírně se zavrtěla, aby se k té velké věci přitiskla blíž. Ta ze sebe vydala zvuk, který se rázem stal tím nejhezčím zvukem na světě. Něco říkal.
Ona mu nerozumněla, ale věděla, že ten ji bude chránit až do konce jejího života.
Že je tu pro ni.

Nikdy nezažila takový pocit jako tehdy, když poprvé uviděla smečku. Poprvé uviděla ostatní psy. Poprvé v životě uviděla někoho jiného, než maminku a brášku.
A chtěla je poznat. Vyrazila vpřed, aby se jich mohla dotknout a zachumlat se jim do srsti. Chtěla, aby ji měli rádi a aby ona měla ráda je.
Několik psů ji vyběhlo vstříc. Byla šťastná.
Potom ale její očka zahlédla, jak se na sebe velký šedý pes a malý bílý pes dívají. Když se potom podívali na ni, mračili se.
Najednou byla smutná.

Cítila se tak nepopsatelně nádherně. Seděla před očima celé smečky a stávala se jednou z nich. Vybrala si svoje jméno. Tím taky utvrdila své pouto s těmi, které má ráda. Dávala jim sve srdce a toužila po těch jejich. Nic víc si v tu chvíli nemohla přát.
Její maminka se usmívala a všichni jásali. Měli ji rádi.
Potom přišlo Velke vytí a Měsíčni psice jí ukázala skutečnost. Ta skutečnost se jí zaryla do srdce a zůstala tam až doteď. Led, strach a bezmoc vůči ní.
Beta jí nemá ráda.
Kudlanka, Ducha a Beta táhnou za jeden provaz. To věděla jistě. Tak jistě, az to bylo strašidelné.

Strach se jí zarýval do mysli, když uslyšela ledové vytí vlků. Bála se o svou smečku. Bála se o ty, kteří jí udělali takovou, jaká je. Bála se ot, kteří ji otevřeli srdce. I o ty, kteří naopak ne.
Ale byli její smečka a musela je ochránit! Za každou cenu!
Potom přišla jako hrom plný žalu rána, která zničila vše, co bylo jejím životem. Temnota. Temnota a smutek, ten neskutečný žal a srdcervoucí prázdno se objevilo a celou ji pohltilo. Nechala průtok svému smutku ze ztráty matky a spolu s bratrem vyli až hluboko do noci.
Ten žal se nedá popsat. Nedokázala by to.

Vyděšené vytí ji probudilo ze sna. Vylezla z doupěte a spatřila Vločku. Milá, krásná fenka. Někdo Vločce něco udělal. Strach jí pohltil a ona se v té chvíli lekla, že znovu ztrati blízkou duši. Nesmí se to stát. Ona to nedovolí. Tehdy si uvědomila, ze tato smečka je její život. Ze každá ztráta jí urve kus srdce
Když Vločka vykašlala zub, zrodilo se v její hlavě spousty otázek, na které nedokázala odpovědět. Sama si ale přísahala, že jednou ji najde. Musí, aby ochránila druhy a rodinu.

Beta jí doporučila na první vlastní hlídku. Potom se k ní sama přidala. Nikdy na to nezapomene. To podezření, ten strach a napěti ve vzduchu... ta nedůvěra ve slovech.
Na té hlídce se něco stalo a ona se probudila za hranicemi území.
Našla tam mrtvého Lasa.
Ten úlek, děs a bezbřehý smutek se v ní usídlil a vytrval až do dneška. Jeji srdce se začalo hroutit. Přísahala si, že stejně jako najde odpověd na otázku, co se stalo Vločce, také zjistí, jak zemřel Laso.
Miloval ji. A ona nejspíš jeho.

Laso jí té noci poslal vzkaz. Nevěděla, co v něm stáo, ale pomohl jí zbavit se smutku a strachu. Vrátil ji zt
Dodal jí energii a nový smysl života, díky němuž se dokázala znovu postavit na nohy. Utvrdil jí v přesvědcení, že život jde dál, ale že na Lasa nikdy nezapomene. A taky že pes nikdy nezemře, pokud našel své místo v srdci druhých.

Měla strach a nevěděla, co má dělat. Stála pod Skálou a sledovala strašidelnou Kudlanku, jak třeští oči hrůzou a štěká, že List je mrtvý.
Jenže on není mrtvý! Ona to cítila. Jen mu někdo něco udělal.
Vztek ji donutil udělat něco, co navždy změnilo její život.
A teď to přišlo. Stejně jako tři otázky:
Co se stalo s Vločkou?
Proč umřel Laso?
Kde je List?

Teď to Sojka věděla. Jestli prohraje a přežije, bude pátrat po odpovědích. Přijde na to, co se děje a nasadí všechno.
Nikdo nemá právo ubližovat její smečce!