Zákon smečky: tvrdé začátky [PROBÍHÁ PŘEPIS+KOREKCE]

17. Kapitola

Sojka nevnímala nic než mlhu, rozprostírající se všude kolem jejího vědomí. Nedokázala si vybavit, co se vlastně stalo, kde je a proč se to děje. Pokusila se otevřít oči, ale to jen aby zjistila, že už otevřené jsou.
Stála na čemsi bílém, lesklém a hladkém jako sám led. A stejně tak chladném. Do tlapek se jí rozlézal mráz jako nějaký parazit a postupně ji pohlcoval. Ale opravdu pomalinku. Sojka si to sotva uvědomovala.
Kolem ní se vznášel prapodivný opar, který neustále měnil tvary i odstíny. Chvíli bylo šero, podruhé musela pod náporem světla až přivírat víčka. A v tom, každou chvíli jiném okolí se pes snadno ztrácel. Tu viděla les, támhle zase smečku. Ale než by stihla kdykoli cokoli udělat, iluze se rozplynula v prach a stala se součástí té mihotající se záclony obrazů.
A stejně jako okolí se v Sojce mísily myšlenky s pocity a otázkami. Cítila se slabá, ale kdykoli na to pomyslela, jako kdyby zesílila. Toužila si stále více uvědomovat, jak slabé jsou její síly, jenom aby je mohla zase nabýt zpět. Nanovo.
Necítila končetiny ani ocas. Věděla, že tam někde jsou, ale přesto je necítila. Pokaždé, když se oddala slabosti a tím se posílila, si však uvědomila, jaký chlad její tělo obklopuje.
Nevadilo jí to. Ba naopak - bylo to příjemné. Ledově příjemné.
Sojka opět zamžourala do jednoho z pohyblivých obrazů v očekávání, že se za pár okamžiků rozplyne tak, jako už desítky před ním. Jaké ale bylo její překvapení, když místo mihotajících se rotmazaných cárů tentokrát viděla jasně a zřetelně. Ale... co to vlastně viděla?
Zjev se začínal pomalu shlukovat dohromady. Barevné úlomky se spojovaly v celé plochy a z ploch se pomalu skládaly louky, lesy, nebe a jezera. Sojka mohla sledovat vznik naprosto dokonalé krajiny. Dokonce nechyběly ani laně, míhající se lukami, ani ptáci, štěbetající ve větvích. Bylo tam krásně slunečno, po obloze pluli beránci a Sojka bojovala s pokušením skočit tam a jednu z těch bezstarostných vysokých laní si zkolit.
Jenže celému tomu nádhernému pohledu vévodila tmavě hnědá, rozmazaná šmouha uprostřed té nejbližší louky. Mladá fenka nevěděla, co by si o ní měla myslet. Je to něco špatného? Nebezpečného?
Nerozhodně zírala do toho imaginárního snového světa a přemítala. Co by měla dělat?
Ze zamyšlení jí vytrhl náhlý pohyb po její pravé straně, zcela opačným směrem, než se nacházela ona louka s prapodivnou černou skvrnou. Bílá mlha se začínala vlnit! Nebo už Sojka z toho všeho blouzní? Ne, zcela určité se teď tetelil vzduch!
A nejen to. Postupně se vlnky změnily v dlouhé vlny a ty vlny začaly nabírat barvu. Celá scéna přecházela před očima tak, že bylo téměř nemožné vůbec něco zachytit. Ale i přesto Sojka rozeznávala zelenou, hnědou, bílou i modrou. A potom se obraz složil. Úplně stejně jako předtím ten první.
Napravo od fenky se objevil druhý svět, na první pohled úplně stejný, jako ten nalevo. Tentokrát ale nebylo slunečno, bezstarostně a veselo. Obloha byla temná, zatažená šedivými mračny. Lesy byly tmavě zelené a Sojka nenacházela žádnou zvěř, ať se snažila sebevíc. Celý ten svět vypadal ponuře a nevesele.
Ale něco tam přece jen bylo! Sojka dokázala svým vybroušeným zrakem zpozorovat několik černých skvrnek na lesnatém kopečku. Nacházely se na vyholené mýtině. Mladá fenka napočítala celkem 12 pomalinku se pohybujicích zvířat. Jedno z nich bylo malinko větší než ostatní, jedno naopak o něco menší.
Sojka se najednou zajíkla, div neztratila rovnováhu. Věděla, na co se to dívá. Poznávala krajinu a poznávala tu mýtinu. Právě si prohlížela tábor její smečky!
S trhnutím se otočila k prosluněnému obrazu a vyhledala onen kopec. A skutečně - mýtina tam také byla. Ale psi tam nebyli. Žádní.
Sojka zmateně otáčela hlavu z jedné strany na druhou a pokoušela se zjistit, co se to vlastně děje. Proč se to vlastně děje.
Věděla, že tam na mýtině je její smečka. Jen nějak nemohla pobrat, jaktože oni jsou tam a ona je tady. Co se vlastně stalo, než se tu ocitla? Nevěděla. Ten okamžik zahlazovalo jen neproniknutelné prázdno. Jen mlha, která byla tak hustá, že nikdo neměl šanci se dostat skrz. Ani Sojka.
Černohnědá fena stále těkala pohledem ze strany na stranu. Netušila, co by měla udělat. Toužila vrátit se za svou smečkou, za rodinou a...
Prach! To jméno zůstalo Sojce svítit v mysli jako lucerna. Jako severka, neomylně udávající směr. Sojka věděla, že se musí vrátit za bratrem. Ať to mělo stát cokoli. Zahleděla se na droboučké obrazy členů své smečky a okamžitě ho poznala. Přestože neviděla barvu ani tvar psa, natož obličej, věděla, že tohle je on. Jeho by poznala kdekoli. Za jakýchkoli okolností.
Ach Prachu...
Teď se podívala do toho druhého světa. Opět se jí zmocnila touha ulovit jedno z těch lákavých zvířat, ale ta se teď pouze mihotala v pozadí. To hlavní, nač zůstala Sojka tak vyjeveně civět, se nacházelo v samém popředí. Na velké louce.
Černá skvrna totiž nabrala tvaru.
Byla to velká, chundelatá fena, jejíž oči se láskyplně usmíval a ocas sebou pohoupával. Samo o sobě to sice bylo zvláštní, ale to by Sojku až zas tak nerozhodilo. Ale přesto pocítila nepotlačitelné napětí a očekávání. Protože to nebyla jen tak nějaká fena. Tuhle by poznala, i kdyby byla slepá a hluchá. Tuhle by poznala i po smrti.
Tůně... maminko...
Něco však zanechalo Sojku na pochybách. Její maminka měla až moc velké tělo. Takhle přece... Vzduch s eppet nepatrně zatetelil a místo jendohoo velkého psa tam náhle stali dva.
A láskyplně si navzájem čistili čenichy.
Sojce se v hlavě jakoby ozvalo naprosto pomalé cvak. Došlo jí to. Dívala se na svou matku, na dávno mrtvou fenu, která již před mnoha úplňky její život nadobro opustila, a vedle ní na svého otce, který opustil její život, ještě než vůbec nějaký měla. A mladá hlídkařka se s tím tehdy smířila. Teď měla ale pocit, jakoby to smíření nikdy nebylo úplné. Teď jí po čenichu začaly samovolně stékat slzy. A ona tomu nemohla nijak zabránit.
Sledovala své mrtvé rodiče a vzpomínala. Celá roztřásla a nechala své tělo napospas mocným vzlykům. Nevěděla, co má dělat a cítila se bezbranná. Opuštěná.
A tomu všemu nasadil korunu pes, který vystoupil z lesa za Tůní a Rajkem. Byl to Laso. Sojka už se neudržela. Dlouze a táhle zavyla a poddala se smutku. Kdo jí to takhle trýznil?! Ukázal jí vše, co ztratila a kvůli čemu truchlila v jeden jediný okamžik a ona neměla šanci nad svým žalem vyhrát.
Její ještě stále mokré oči sjely pohledem k jejím tlapkám a ona zůstala hrůzou jen zírat. Celé její tělo ztuhlo jak strachem, tak žalem a ona se zmohla jen na zavření své pootevřené tlamy.
Její tlapy totiž přimrzly. Přimrazily se k tomu ledovému podkladu a mráz se už plazil dál. Lačně polykal její srst a pokrýval jí námrazou. Šplhal vzhůru po jejích nohách a Sojka si zděšeně uvědomila, že už jí není jen chladno. Byla jí zima. Tak neskutečná zima, že ať se snažila sebevíc, nedokázala své tělo zbavit najednou už nesnesitelně silné třesavky.
Její nohy ji téměř samy od sebe vymrštily do vzduchu v rychlém reflexu a ona si přála, aby už nikdy nemusela dopadnout. Protože jakmile se odlepila od země, chlad přešel. Jenže nic netrvá věčné a tak se i fena ocitla opět na zemi. A chlad začal znovu pomalinku útočit.
Sojka si uvědomila, že musí jednat. Opět jí do očí vhrkly slzy, když spatřila maminku, tatínka, Lasa a jejich království. Nádherné, teplé a bezstarostné. Chtěla za nimi skočit a uniknout chladu do věčné pohody a štěstí. Chtěla se vydat za svými zdánlivě navždy ztracenými blízkými a žít s nimi navěky.
Potom otočila hlavu a zahleděla se do ponuré varianty teritoria její smečky, kde se nacházeli všichni, které měla ráda. Všichni, kteří ještě žili a všichni, kteří za ni bojovali v dobrém i ve zlém. Její věrní a milovaní přátelé. A přestože pokud by se rozhodla pro jejich stranu, v životě by ji čekalo spousty strastí, smutku a bolesti, lákal ji ten život víc. Protože by v něm byli oni. Ti psi, pro které by byla ochotna zemřít a věřila, že oni by pro ni udělali to samé.
S těmi, kdo tu už nejsou, se stejně znovu setká. Jednou. Ale ta chvíle ještě nenastala a až k tomu dojde, ona už nebude vzdorovat.
Sojka znovu pocítila ten známý mráz a než by si cokoli stačila rozmyslet, odrazila se tlapami od země. Ale už nikdy na ni neměla dopadnout, prorože její tělo pomalu vplynulo do hlubin pohybujícího se obrazu její budoucnosti.
A ten, jakmile zmizela i špička Sojčina ocasu, se pomalu rozplynul v neměnnou, bílou mlhu.