"Kluci vstáv" zakašlala jsem "vstávejte, je čas do školy" roztáhla jsem jim záclony, abych do místnosti pustila sluneční paprsky a trochu ten pokoj ohřály. Benjamin s Jonasem jdou do první třídy.
"Měla by si jít k doktorovi, ten tvůj neustupující kašel se mi nelíbí" začal mi pomáhat se svačinou Marcus. A to ještě neví, že kašlu krev a dusím se při námaze. Má pravdu, tohle není normální. Trvá to už měsíc a čím dál víc se to zhoršuje.
"Dneska, jak odvedu Bena s Jonasem do školy a Marcuse do školky, zajdu za ním" dobalila jsem rohlík a uložila ho do svačinového boxu.
"Jen aby, dojdu pro foťák ať ten jejich první školní den máme zdokumentovaný" políbil mě Mac do vlasů a odešel do své pracovny.
"Mami, já nevím, kde mám aktovku" řekl se smutným tonem v hlase Jonas. Otočila jsem se čelem k němu a klekla si k němu. Pohladila jsem ho po líčku a uklidnila ho. "Zlatíčko, tvoje aktovka je tamhle vedle tvé židle" otočil se za mou ukazující rukou.
Společně jsme se nasnídali a vydali se do školy. "Jo to už je let, co jsem sem taky hodil" zasmál se před budovou Mac.
"Tak kluci, do třídy musíte sami. Tatínek vás vyzvedne v 11 hodin a půjdete společně s Marcuskem, strýčkem Martinusem, bratrancem Chrisem a sestřenicí Ronjou, která tu už je, do cukrárny to oslavit" každého jsem políbila na čelíčko, stejně taky Marcus starší a mladší.
"Já jdu k tomu doktorovi, nemusíš mě vyzvedávat" rozloučila jsem se svýma klukama a běžela na autobusovou zástavku. Ne běžela, šla jsem pouze rychlým krokem, abych se nezačala opět dusit.
V čekárně bylo málo lidí, ale i tak jsem tu hodinu tu čekala. Doktor Gure mě znal už léta a velmi dlouho mi pomáhá s mojí vadou.
"Co tě trápí Emmo?" zazněla otázka, jakmile jsem dosedla na židli. "Zhruba měsíc kašlu krev, často mívám záchvaty kašle a při námaze se dusím. Marcus se bál jestli to není něco vážného a proto jsem tady" vysvětlila jsem mu. "Dobře pošlu tě na plicní rentgen a potom uvidíme" mrkl na mě a já s doprovodu sestřičky odešla do místnosti, kde si mě převzala další sestřička.
Už sedím v čekárně asi půl hodiny, aby mi doktor řekl, jak to se mnou vypadá. Jsem nervózní a strašně se bojím.
"Paní Gunnarsenová, pojďte dál" pobídla mě sestřička a já vstoupila do ordinace. Doktor stál otočený zády přesně na tom stejném místě, když mi oznamoval, že čekám dvojčata.
"Je to vážné?" začala jsem se, když se k tomu doktor neměl. Po chvilce se otočil a já uviděla jeho zarudlé oči od slz. Posadil se do svého ordinačního křesla a smutně si podepřel hlavu.
"Co se děje?" dožadovala jsem se odpovědi. "Promiňte, já nedokážu toto pochopit" začal brečet. "Nedokážu si představit Marcuse, jak ho to zlomí, když mu to budete říkat. Nejdřív jsem myslel, že je to jen obyčejný zánět průdušek a dám vám antibiotikum a vyležíte to. Ale není to zánět průdušek. Jak rád bych se spletl s touto diagnozou." zaklonil hlavu, aby zahnal nově příchozí slzy.
"Emmo, podle všech vyšetření a testů je zcela jasně, že máte" odmlčel se a mě začaly téct slzy. Mohlo mi to dojít dřív. Co si jen počnu?
Další kapitola, začíná to být celkem smutné. Více se dozvíme v následujících kapitolách.
Vaše Kikule 🍍💕🍌
