Rakovina. Rakovina. Rakovina. Rakovina
Toto slovo se mi stále opakovalo v hlavě. Nikomu jsem zatím nic neřekla a dneska ani nebudu. Máme totiž grilovačku a nechci to kazit touto zprávou. Budeme slavit Juliino první těhotenství. Dlouho jim to nešlo a konečně po šesti letech manželství s Evenem se to přeci jen podařilo. Taky Erika s Martinusem jsou čtyřnásobnými rodiči. Ronja s Chrisem mají půlroční sourozence, holčičku Malin a chlapečka Mathiase. Opět dvojčata.
Všichni sedíme u stolu a povídáme si. Mac mě drží kolem ramen a pozoruje malou Malin v kočárku. Vím, že by chtěl ještě holčičku, aby ji mohl ochraňovat před klukami, co ji zlomí srdce, ale osud nám ji nedopřál.
"Jak bylo vlastně u doktora" zeptal se mezi řeči. Tato otázka mi vrátila dnešní dopoledne strávené v nemocnice. I když jsem nechtěla, pár neposedných slz mi vyteklo z očí. Marcus si jich samozřejmě všiml a pídil se po tom, co se stalo. Zvedla jsem se s omluvou, že musím jít na toaletu.
Na záchod jsem nešla, ale do pokoje se vybrečet. Od zítřka začínám chodit na chemoterapie a bojím se, že to nezvládnu, jak psychicky, tak fyzicky. Z nočního stolku jsem si vzala fotku, kde je nás pět v zoo a čiří z nás radost. Chybí mi ty chvíle.
Zanedlouho se mi kolem ramen obmotaly Macovy ruce. "Zlato, nechceš mi už konečně říct, co se děje? Poznám, když se s tebou něco děje a trápí mě to moc." zesmutněl Mac a pevněji mě objal. Na jeho levé ruce se třpytil snubní prsten, který nechce nikdy sundat. Prý kdyby ho sundal a ztratil, ztratil by tak mě a to by nechtěl. Přejela jsem po jeho prstenu, kde bylo vyryto moje jméno a datum naší svatby. Podívala jsem do jeho ustaraných čokoládek a nadechla se.
"Mám rakovinu plic Marcusi" řekla jsem a Marcus vykulil oči. Čekal mnoho, ale toto opravdu ne. "Zítra mi začínají chemoterapie a já se bojím, že to nezvládnu psychicky a hlavně fyzicky" rozbrečela jsem se Macovi do mikiny. Začal mě hladit po mých vílích vlasech a zanechával mi na nich letmé polibky.
"Emmi, neboj to zvládneme. Budu s tebou pořád a všude. Jednou jsme si řekli v dobrém i ve zlém, v nemocech i ve zdraví a nikdy tě neopustím. Spolu ten boj vyhrajeme." zanechal mi poslední polibek a poté mě uložil do postele. Nad naší fotkou se usmál a vrátil ji zpět na můj noční stolek. "Za chvilku se vrátím" zašeptal mi do ouška a přikryl peřinou.
U téhle kapitoly se mi chce brečet. Nevím, proč ten negativní život nenechá Emmu na pokoji a raději ji nevěnuje klidný a šťastný život.
Vaše Kikule 🍍💕🍌
