Z Marcusova pohledu
Seděl jsem v pokoji a brečel. Zhruba před hodinou opustila tento svět moje Emma. Moji synové a já jsme byli u ní až do samotného konce. Emma se poprvé zázrakem vyléčila, ale o 12 let později se jí vrátila zpátky. To už fyzicky ani psychicky nezvládla a ta nemoc po půl roce nad ní vyhrála. Miloval jsem ji a navždy budu.
Sedět v pokoji a koukat na postel, kde leželo moje všechno bylo strašné. Slzy jsem neskrýval ani kluci. Všichni jsme chtěli být chvilku sami. Benjamin šel na fotbalové hřiště, kde trávil nejvíce času se svojí mamkou, Jonas byl se svou přítelkyní, kterou si Emma velmi oblíbila na jejím oblíbeném místě a nejmladší Marcus tu sedí se mnou. Ne sedí, spíš mi brečí do mikiny a já jemu do vlasů.
Chybí mi její poměnkové oči plné života, chybí mi její úsměv, se kterým rozdávala radost okolo. Chybí mi prostě celá, co si bez ní jen počnu. Ona byla moje všechno. Usínat sám v posteli bude pro mě nejhorší věc. Ta levá půlka postele bude prázdná. Už nikdy se neprohne ta půlka pod ní. Už nikdy peřiny a polštáře nenasají její vůni.
Brácha s Erikou tu byli taky, ale jelikož se nám tu Erika složila radši ji Martinus odvezl domů. Než odjel ujistil mě, že mi se vším pomůže a bude tu pro mě vždy. Aspoň že on a synové jsou mojí oporou.
***
Nyní ležím v naší manželské posteli a hypnotizuji strop. Benjamin, Jonas a Marcus tu dnes spí se mnou. Čtyři chlapy v jedné posteli. V ruce jsem svíral její fotku, kde z ní vyřazovala radost. Těch fotek mám po pokoji dost. Hledím na její skříň s jejími věcmi. Bude těžké balit její oblečení. Každý z nás si nechal jeden kus jejího oblečení se kterým teď spíme. Já jsem si nechal její bílé květované šaty.
"Tati, jak to teď budeme dělat bez mámy?" probudil mě z transu se svými vzlyky Marcus. Na tuto otázku mu nedokážu odpovědět, protože sám nevím, co budeme dělat bez ní. Když jsem viděl jeho poměnkové oči plné slz, co má po svojí mámě, vybavil se mi jeden okamžik.
"Co se děje?" zamrkal jsem, abych zahnal slzy. "Marcusi musíme do nemocnice, já nechci o naše miminko přijít"
Tenkrát jsem ji viděl její oči plné bolesti, smutku a starosti. Stejně jako teď Marcusovy.
"Tati?" oslovil mě znovu. "Promiň, na něco jsem si jen vzpomněl. Ani nevím, jak to budeme dělat bez mámy. Prostě stejně, jako kdyby tady byla s námi." pohladil jsem ho po líčku. "Spi dál" poručil jsem.
"To nejde tati, chybí mi máma. Chybí mi její úsměv, chybí mi všechno. Jak to mám bez ní zvládnout?" položil mi další otázku, na kterou mi nejde odpovědět. Vstal jsem z postele a přešel k jedné fotografii. Byla na ní Emma s dvouročním Marcusem. Usmál jsem se nad tím a fotku vyndal z rámečku.
Podal jsem Macovi fotku. Ten si ji ode mě převzal a lehce se nad ní usmál. "To si pamatuji, to už máma měla rakovinu a všechno v pohodě zvládala a s úsměvem. Nenechala na sobě nic znát. Ale tati, proč si mi tu fotku dal?" zeptal se nechápavě. "Ano máš pravdu měla rakovinu a vše zvládala v pohodě zvládala v pohodě. Nic nenechala na sobě znát, nechtěla aby jí ostatní litovali a ona by si pak připadala slabá. A víš co ji nejvíce pomáhalo? Když nikdy neztratila svůj úsměv, který ji léčil. Vím, že to není teď lehké se usmívat, ale časem si vzpomeneš, že s úsměvem zvládneš vše, stejně jako tvoje máma" rozbrečel jsem se nanovo.
Při všech těch vzpomínkách mi bylo na nic. Rozhodně chci splnit všechna její poslední přání, které nám řekla. Spíš tedy jedno. Abych se netrápil a našel si někoho jiného, kdo mi bude rozumět stejně jako ona. To bude pro mě těžké milovat někoho jiného než ji. Celé srdce patří jí a navždy bude. Ale splním to nebo pokusím se o to.
Miluji tě Emmo Gunnarsenová a navždy budu! Nikdy na tebe nezapomenu!
Předposlední kapitola. Musím se přiznat, při této kapitole jsem brečela jako snad nikdy. Loučit se s hlavní hrdinkou, která má s vámi spoustu společného bylo pro mě těžké. Chci se jen zeptat jestli by měl někdo zájem, abych vydala novou knihu. Bude o Marcusovi a Martinusovi, ale tentokrát s jinou hrdinkou.
Vaše Kikule 🍍💕🍌
