V nemocnici ležím už rok a mám pocit, že se to se mnou vůbec nelepší. Připadám si každou terapii čím dál slabější. Marcus mě doprovází na každé vyšetření a je mi jak psychickou, tak i fyzickou podporou. Jak ho miluji.
"Měla by si něco sníst Emmi" nutí mi asi po sté už rohlík s máslem. "Marcusi, já prostě nemám hlad, tak mě to prosím nenuť" oznámila jsem mu a přetočila se na druhou stranu. Mac to ale nevzdal a se svojí židlí se přistěhoval na druhou stranu.
"Emmo, už měsíc nejíš. To k tvému stavu by nemělo být dopřáváno tvému tělo. Si slabá, musíš něco sníst" opakoval mi další větu. "Macu, prostě ne" odpověděla jsem mu a opět se otočila na druhý bok.
Marcus si povzdechl a odešel z místnosti. Já vím, že mu přidělávám starostí dost a nyní ještě s tím jídlem. Ale já prostě nemám hlad.
"Paní Gunnarsenová, slyšel jsem, že nám nechcete jíst již delší dobu, copak nejste si vědoma těch rizik ve vašem stavu?" opřel se doktor rukama o moji postel. Za ním postával Marcus s naději v očích. "Ale já prostě nemám hlad, kolikrát to mám už říkat. Jen tu ten rok ležím, jím ani nevím jak vypadá venek a v nejposledněji, čekám na svůj den, kdy tady nebudu" zařvala jsem poslední větu na doktora a rozbrečela jsem se. Marcus si přisedl ke mě a objal. Začal mě šeptat různá slůvka.
"Emmo, co by vám udělalo největší radost. Samozřejmě, že na prvním místě je uzdravení a hned na druhém by bylo co?" otřepal se doktor z mého křiku. Podívala jsem se na něj a na Marcuse.
"Chtěla bych jít s dětmi na jeden koncert mého manželé, poté na jeho zápas a nakonec na zápas mých synů. A poslední věc. Chtěla bych vidět naposledy moji rodnou zem" vyvalila jsem na doktora rychlou odpověď.
"Dobře, uvidíme, co můžeme dělat. Ale slibte mi, že začnete jíst. Já si to přijdu zkontrolovat" pohrozil mi doktor prstem a já nadšeně přikývla. Vytrhla jsem Marcusovi rohlík z ruky a začala jíst. Dokonce jsem snědla další dva rohlíky a Mac s doktorem byli moc rádi.
Večer mě Marcus umyl ve vaně a uložil do postele. Začal domlouvat věci ohledně jejich tour, ale tentokrát prý jen evropskou. Nechce, abych byla vystavena takovému stresu.
Za chvilku Marcus mobil konečně odložil a přisedl si ke mě do postele. Objal mě kolem ramen a já ho objala kolem pasu. Prostě jsme leželi v objetí a v něm i usnuli.
Další kapitola. Zatím si vede s léčbou Emma dobře a věřím, že to tak zůstane.
Vaše Kikule 🍍💕🍌
