Kvůli častému kolabování mě přesunuli do nemocnice, abych byla pod lepší kontrolou. Marcus se tam natrvalo se mnou přistěhoval a kluci bydlí u Macových rodičů. Martinus s Erikou nám pomáhají, jak jen můžou.
Právě mám na své ruce připojenou infuzi a Mac mi ukazuje fotky kluků. Bylo jich spousta. Například, jak Jonas dal svůj první gol při svém prvním zápase. Nebo jak Ben kupuje zmrzlinu svému malému bráškovi. Kéž bych mohla být u těchto okamžiků s nimi.
Při vyprávění jsem měla oči jen pro Marcuse. Rozhodla jsem si každý den užít naplno. Nevím, kdy nastane můj čas. Všichni se snaží tvářit se neutrálně, ale moc jim to nejde. Hlavně Macovi. Mrně se snaží zakrýt svoje kruhy pod očima a tu starost v nich vidím taky. Říkám si, jestli nejsem nějaká vědma, když dokážu poslední dobou z každého člena mé rodiny vyčíst, co ho trápí.
"Chtěla bych kluky vidět" přerušila jsem Macovo povídání. Ten ztuhl a podíval se na mě tázavým pohledem. "Chci je vidět, dovedl by si je prosím zítra?" zopakovala jsem svůj požadavek. Marcus se postavil a zadíval se do okna. Založil si ruce v bok a zaklonil hlavu.
"Fajn, ale jen na chvilku" nakonec mi odpověděl toto. "Děkuju, stačí klidně i jen na půl hodiny. Chci je po dlouhé době opět obejmout. " zesmutněla jsem. "Budou rádi, ten půl roku, co tě skoro vůbec neviděli, byl pro ně příšerný. Stále se dokola na tebe ptali. Ale teď pojď spát" věnoval mi polibek ve vlasech.
***
Na dnešní den jsem se moc těšila. Asi za minutu přijde Mac s klukama. Zavázala jsem si svůj šátek a očekávala jejich příchod.
"Mamí" zakřičeli od dveří Ben s Jonasem. Za nim ze dveří vyšel Mac s malým juniorem v náručí, který spal.
"Mami, jak dlouho tu ještě budeš? Už se nám stýská po tobě" řekl smutně a objal mě kolem krku Ben.
"Za chvilku se vrátím domů. Jen musíš ještě vydržet. Ale to zvládneš, si přeci silný kluk" pohladila jsem ho po tváři.
Marcus junior se už vzbudil a jakmile mě uviděl infuze neinfuze mě běžel obejmout.
Plakal mi do nemocničního pyžama a nic neříkal. Začala jsem mu šeptat různá hezká slůvka a přitom jsem ho škrabkala po zádech.
Potom se odtáhla a sedl si na okraj postele a chytil mě za ruku.
"Kluci už musíme jít, maminka si musí odpočinout a děda s babičkou už čekají venku" oznámil klukům Mac a ti ho na povel všichni spražili pohledem.
V duchu jsem ho taky spražila pohledem, ale navenek jsem se pokusila o kratší úsměv.
"Kluci běžte, stejně se za chvilku zase uvidíme jo?" pomohla jsem trochu Macovi.
Kluci s nechutí si vzali svoje bundy a oblékli si je. Naposledy se se mnou rozloučili dlouhým objetím a velikánskou pusou. Při odchodu mi všichni tři zamávali a nakonec i odešli na parkoviště, kde už čekali na ně Macovi rodiče.
Marcus se za chvilku zase vrátí, tak mám chvilku, abych mohla svoje starosti v podobě slz vyprázdnit aniž by mě u toho někdo viděl. Tolik mi moji synkové chybí.
Další kapitola. Při této kapitole mi tekly slzy z očí.
Vaše Kikule 🍍💕🍌
