Za Svitu Měsíce- Kameny Zkázy

I.

Ráno mě probudily první sluneční paprsky pronikající dírou v naší střeše. Bella stále ještě spí. Tiše vylezu z postele a vyjdu na malou zahrádku za domem.u polorozbouraného plesnivého plotu roste mohutný červený dub. Vylezu do jeho koruny a natahuju krk, abych viděla přes prosychlé zeravy na zbytek města. Máma nás nikdy nenechala vejít do jeho ulic samotné, takže tohle je všechno, co z něj můžu vidět. Alespoň to si matka myslí.
Ona věčně není doma, odchází brzy ráno a vrací se za tmy. Takže nemá jak ohlídat moji poslušnost. Opustím svoje dosavadní místo na nejsilnější větvy pokryté červenou smůlou a prolezu plotem na ulici. Zároveň se musím dostat přes zeravy s pichlavými "jehličkami" po čtyřech, což je velmi nepříjemná záležitost, jelikož ty větvičky se válejí všude kolem těch stromků na zemi, ale město za to stojí. Těsně po tom, co jsem se postavila a oprášila, kolem mě projel vůz se senem tažený dvěma koňmi. Zhluboka se nadechnu a s úsměvem se rozeběhnu po zaprášené cestě.

Dobře, teď jsem v Zelené ulici. Na levo je cesta na hřbitov a kostel. Na pravo by mělo být náměstí- PROZKOUMAT! Říkám si v duchu, když se dívám do svého notýsku, kde mám tuží napsané části města, ve kterých už jsem byla. Vydám se do prava. k mému Překvapení se tu nenachází rovnou náměstí, nýbrž úzká ulička. Je poněkud tmavší, než by člověk za bílého rána očekával, ale mě to nijak nezaujalo.
Začala jsem hledat ceduli s nápisem ulice, když jsem vrazila do vysokého muže. I když těžko říct, zda byl opravdu vyššího vzrůstu, nebo mi to tak jen připadalo. V porovnání se mnou by se mohl každý řadit k jeskynním obrům. Zdvořile se cizinci omluvím, on jen něco zavrčí a jde dál. Jak neomalené! To je vychování nočního Psa. Než zmizel v jednom z těch pochmurných domů, nenápadně jsem si ho prohlížela. Kromě něčeho barevného co mu koukalo z kapsy, byl úplně celý černý. A to včetně vlasů a očí. Až na konci ulice jsem zpozorovala nápis s názvem této podivně tiché ulice. V tu ránu jsem na muže zapoměla. Rozběhla jsem se vztříc nápisu a zapsala si do notýsku Baloyrova ulice. Na tomto místě už byl slyšet ruch náměstí, což o pár kroků zpátky nebylo možné. Ve chvíli, kdy jsem se ocitla mezi lidmi, začali zvony ve věži odbíjet devátou hodinu ranní. Kruci! To už bude Bella určitě vzhůru! Otočila jsem se na patě a pádila domů.

"Kde jsi byla?! Vstala jsem před půl hodinou a ty nikde! Já se bála!" vyváděla moje sedmiletá sestřička Isabella, když jsem prošla dveřmi do zahrady. Hodlala jsem se vymluvit na tu samou věc jako pokaždé, když se kapku zdržím. "Šla jsem na záchod." na konci ulice hned vedle velké kupy koňského hnoje stojí čtyři kadibudky, které slouží pro tuhle odpadlejší část jinak krásného města. "Ale proč tak dlouho?!" nenechá se utěšit ještě stále vyděšená sestra. "Protože po ránu tam jsou fronty." to ji konečně uchlácholí a ukrojí nám chleba ke snídani. "Už nám zase dochází mlíko." postěžuje si, když vypije celý doušek a zakousne se do tenoučkého krajíce. "Budeš muset říct mamince, aby zašla za paní Seitzovou a dala jí zase pár vajíček výměnou za trochu mléka." dodá, když odloží hrnek na stůj a podívá se t okna. "Možná... A nebo za ní dojdu Sama. Mamce by to ušetřilo hodně práce." "Ne! Nesmíme chodit ven! Ty to moc dobře víš!" otočí se na mě. V jejím obličeji se mísí zlost se strachem. Zvedni se k odchodu. Ve dveřích se ještě jednou otočím. "A proč nesmíme ven? Víš to?"

Doufám, že se vám to zatím líbí😉