Za Svitu Měsíce- Kameny Zkázy

XVII. Safua

Stál ve své ložnici pozorujíce město přes tabulkové sklo. Takto z výšky ho měl celé jako na dlani. Sluneční paprsky se odrážely od střech domů i jejich oken a barvily ulice do zlatova. Dvanáct sluncí zářilo stejně silně a jasně jak ve dne, tak v noci. Zapnul si plášť, uvažoval o tom, jak může být takovéto nádherné místo skrz na skrz prohnilé a zapáchat kriminalitou. Když tam tak stál ponořen do vlastních myšlenek, což dělal velice často, ani si nevšimnul trojtého zaklepání na silné dveře z červeného duboví. Dotyčný stále čekající za dveřmi zabuší po druhé a silněji. ,,Vstupte." dveře se pomalu otevřou a dovnitř vstoupí oplácaný muž v seprané hnědé tunice. Na kulaté hlavě mu zbylo pár šedivých vlasů. Podrbal se na své oholené tváři avšak neodvážil se postoupit dál než na metr od pootevřených dveří. ,,Můj králi, lid čeká." Lionel se poprvé od příchodu svého pobočníka otočil a se slabým úsměvem se podíval na korunu odloženou na jeho loži. ,,Ach ano, děkuji ti Nagare." opatrně a se značným respektem zvedl symbol vladaře říše z postele, nasadil si ho na hlavu a následoval svého pobočníka do trůního sálu.
Dnes, jako každý druhý týden, mají poddaní možnost promluvit s králem o jejich problémech, potřebách a požadavcích. Pak je na vladaři vymyslet pro všechny co nejlepší řešení. Ne vždy se to však povede a ne vždy je možné vymyslet něco, co je výhodné pro všechny. Lidé mohou přicházet do půlnoci, pak se hrad zavírá a na koho nevyšla řada, má smůlu a musí přijít znova za čtrnáct dní. Z toho důvodu se už zrána tvoří davy před branou jen proto, aby byli mezi prvními. V trůním sále už čekala celá rada krom jednoho člena, který je na cestě, královna Yien a princezna Zoya. Když do místnosti oblého tvaru s vysokým zdobeným stropem vstoupil samotný král, všichni se postavili, muži se uklonili a ženy udělali pukrle. Vystoupal po schodech na vyvýšené místo síně k trůnu. Pokynul všem, aby se usadili a sám pak udělal totéž. ,,Jdeš pozdě, Lioneli." vyčte mu jeho žena, ale on ji rychle umlčí. ,,Zavolejte prvního." do sálu vstoupí sedlák v otrhaných šatech s hlínou za nechty i za ušima páchnoucí po masti proti štěnicím. ,,Jaisey ton, můj králi."
smekne slaměným kloboukem slabý muž. ,,Buď zdráv i ty, příteli." odpoví mu Lionel. Nejstarší z rady se opře o stůl a ujme se slova. ,,Jak se jmenuješ, kde bydlíš a oč žádáš?" sedlák se celý třásl a po tvářích mu tekly slzy. Padl na kolena v úplném zoufalství. ,,Můj králi... Jmenuju se Vanc a bydlím za hradbami. Včera... Včera mi někdo podpálil dům, když jsem byl na poli a..." teď se rozbrečel naplno. Nestyděl se za své slzy, protože to, co se mu stalo, bylo opravdové neštěstí. ,,a... Uvnitř... Byla moje žena s dcerkou... Všechny shořely na popel..." král byl zaskočen tím, že takováto zpráva byla hned tou první. ,,Jsem opravdu zarmoucen tvojí ztrátou, příteli. Rodinu ti vrátit nemohu, ale nechám ti postavit nový dům."

Blíží se půlnoc, za chvíli to skončí. Opakoval si stále dokola unavený král. ,,Zavolejte dalšího." do sálu vstoupil člověk zahalený v plášti. Nebylo mu vidět do tváře. ,,Jak se jmenuješ osobo, kde bydlíš a oč žádáš?" dotyčný si stáhne kápi a odhalí svůj dívčí obličej a světlé vlasy v barvě zlata. S úsměvem se podívá na krále. ,,Jmenuji se Mensis. Jsem z Lisemptonu a chtěla bych si popovídat s králem."