Za Svitu Měsíce- Kameny Zkázy

III.

Opatrně a co nejtišeji otevřu dveře a jedním ladným pohybem proklouznu do tmy. Zastavím se na zápraží. Pozoruju tmavou ulici před sebou. Ticho. Vykročím a dotknu se svou bosou nohou chladného chodníku. Tělem mi projede příjemný pocit. Naskočí mi husí kůže na každém kousku mé bledé kůže. Zřejmě to bude vrušením. Matka mi nikdy neřekla, kde pracuje. A jít o půlnoci ven z města za hradby mi přijde směšné. A kvůli stráži více než nemožné. A kdyby pracovala na hradě v druhé části města, proč bychom bydlely tady? Prostě budu chodit ulicemi a možná na ni narazím. Že je to dost hloupý nápad mi došlo až když jsem prošla tři ulice. Opřel se do mě ostrý ledový vítr a házel s mými blond vlasy do všech stran. Z naší rodiny jsem jediná, kdo má světlé vlasy. Máma i Isabella jsou brunety. A otec měl vlasy černé, jestli si to dobře pamatuju. Bylo mi devět a Belle teprve dva, když jsem ho viděla naposledy. Nikdy jsem se nedozvěděla, proč zmizel. Odešel? poslala ho pryč? odvedli ho? unesli ho? Musel opravdu odejít? Musím znát odpověď. A taky že se ji jednou dozvím.

Nikde nikdo. Měla jsem zvláštní pocit, který mě pronásledoval celou dobu, kterou jsem strávila venku. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem si to nakonec rozmyslela a vrátila se do naší ulice. Jakoby mě někdo sledoval. Sedla jsem si před náš dům. Prohrábla jsem si vlasy a zahleděla se na chatrč naproti. Jiným lidem by možná byla zima, ale mě ne. Nikdy mi nebyla zima. V zimních měsících se válím ve sněhu jenom v noční košily. Hřál mě.
Všimla jsem si, že se v jednom okně svítí. Přeběhla jsem na druhou stranu a zaťukala na skleněnou tabulku.

Ťuk-ťuk ťuk-ťuk-ťuk ťuk

okno se pomalu otevře a já vklouznu do světnice.
,,To je dost, že ses taky ukázala." přivítá mě rusovlasý kluk velmi vřele. Ale i přes jeho kruhy pod očima a dost ospalý podtón hlasu vidím v jeho očích radost z toho, že mě vidí. ,,Jestli chceš, nemusím vůbec chodit." řeknu s úsměvem a rozhlédnu se po malé místnosti. ,,Jakto, že ještě nespíš Rusele?" usadím se na jeho postel. Na stole hoří svíčka kolem které poletovaly můry. ,,Chtěl jsem si něco přečíst." pohrdavě su odfrknu. ,,Přečíst? Kdo marní čas luštěním nějakých znaků?" ,,Třeba já. A umět číst je docela důležité." ,,Nesmysl. Čtení je úplně zbytečná aktivita. Já mám radši vyprávěné příběhy." teď se uchetl zase on. ,,Pohádky na dobrou noc." silně ho praštím do paže. ,,Báje o Corrinovi a Wevanti nejsou pohádky!" Kdyby mohl, smál by se na celé kolo. Jenže se bál, že by probudil rodiče. A tak se jenom křenil. Rusel je o rok starší než já a taky o hlavu větší. Je to můj jedinej kámoš, kterému důvěřuju. Všimnu si, jak si prohlíží moje špinavé šaty. Začnu si připadat trochu blbě. ,,Co děláš s věcmi, ze kterých vyrosteš?"
,,Si Myslíš, že mám na to, abych po roce komplet vyměnil šatník?"
,,To ne, ale něco staršího nemáš?"
,,Počkej." vytáhne z pod postele truhlu a vytáhl z ní hnědé kalhoty, košili a boty. ,,Stačí tohle?" ,,Perfektní. Otoč se." ,,Proč?" ,,Dělej." Rusel se neochotně otočí. Začnu se do toho převlíkat. ,,Tadá! Jak vypadám?" v tomhle jsem se cítila mnohem lépe než v šatech. ,,No... Musím uznat, že to k tobě víc sedí." ,,Tsss, náhodou vypadá to dobře. A je to pohodlnější." projdu se po pokoji a pak si sednu na postel. ,,Stejně mě udivuje, že jsi na to přišla až teď. myslím, že bys měla jít. Kdyby někdo zjistil, že mám v jedu hodinu ráno v pokoji holku, mohli by si něco myslet." ,,Podle mě by se o tebe nikdo nezajímal. Ale když Myslíš, tak čau." vyskočím oknem a rozeběhnu se ke dveřím našeho domu. naposledy se otočím a zamávám svému příteli na rozloučenou.

Počkejte si na další kapitolu. Tam už se možná i něco stane😆😂