Za Svitu Měsíce- Kameny Zkázy

XX.

,,Má lady," oslovila mne služebná poté, co jsem ji po něžném zaklepání na těžké dveře pozvala do prozatím mých komnat. Seděla jsem na kraji postele a hřebenem výčkala své dlouhé zlatavé vlasy. Jelikož mě dneska konečně král vyslyší, chtěla jsem vypadat dostatečně vhodně pro tento důležitý okamžik, který značně ovlivní nejen můj život, ale možná zachrání osud celého království. V noci jsem nemohla spát ani poté, co jsem se o to půl hodiny snažila. V hlavě jsem si sestavovala, jak to králi budu prezentovat. Protože ruku na srdce, nemůžu si tam nakráčet a jen tak mu říct 'hej králi. Víš že tě chce někdo svrhnout a zabít?'. Chtěla jsem mu toho tolik říct, ale ne všechno se týkalo oné zprávy, která byly hlavním důvodem této výpravy. Potřebovala jsem vědět, jak to zvládá Bella. Čím déle jsem od ní daleko, tím větší mám o ni strach. Pokusím se vrátit co nejdříve. To jsem jí řekla a taky se to pokusím dodržet. ,,Za chvíli to začne. Měly bychom již jít, má lady." už jsem si poněkud zvykla, že mě oslovují lady. Nevím sice z jakého důvodu, možná aby se po Safue nerozneslo, že na hradě hostí obyčejnou venkovskou holku. odložím hřeben na pokrývku, obuji si své kožené boty po Ruselovi, poděkuji dívce za informaci a následuji ji do hlavního sálu. Ještě než sama vejdu do síně plné lidí, lépe řečeno bude tam jenom rada a jeho výsost s chotí a nejspíš i dcerou, chtěla jsem služebné poděkovat. ,,Jsem ráda, že jsi na mne tady byla tak hodná. Jednou se ti odvděčím, slibuji. Teď si ale budeme muset dát sbohem." děvče jenom zmateně zamrká. ,,A proč to?" něžně se na ni usměji. ,,Protože po tomhle se už konečně vrátím domů." dveře se otevřou a debata v sále utichne. Musím jít. Než se obrovské dubové dveře za mnou opět zavřou, zaslechnu služebnout pochybovat. ,,To asi těžko, má lady."

kdykoliv jsem vešla do tohoto sálu, jakoby mě celou pohltila atmosféra a velkolepost této místnosti. Veliká vytrážová okna s lomeným obloukem, klenuté stropy jakoby nekončící skvosty podepřené kamennými sloupy, zlatem a stříbrem zdobený trůn na vyvýšeném podiu způsobovaly to, že se člověk necítil o nic větší než zrnko písku. Král seděl na svém očekávaném místě i se všemi, které jsem si myslela že tu budou. Dokonce i Johann se dostavil a s úsměvem mě pozoroval od radního stolu. Král měl však výraz chladný a soustředěný, jakoby se snažil neublížit mi. Alespoň tak to odtud vypadalo. Jeho pohled propaloval moji hlavu tak silně, že jsem měla silný pocit, jakoby mi chtěl číst myšlenky. Jelikož se mu to nepodařilo, pokynul mi, abych přistoupila o trochu blíže. ,,Takže... ty tvrdíš, že se jmenuješ Mensis?" jeho hlas byl unavený a hluboký, ale bylo v něm něco jiného, co mne zaujalo. Podezřívavost. Sesbírala jsem všechnu svoji kuráž, narovnala jsem se a odhodlaně se mu na dálku podívala do očí. ,,Netvrdím to, tvoje výsosti. Jmenuji se tak." cítila jsem, jak na mne spočívají pohledy všech přítomných. Ale byla jsem ochotna vnímat jenom ten jeden.

------

,,A proč bych ti to měl věřit?" věřím, pomyslel si král. Ten obličej nelze zapomenout. Bohužel jsou tu tací, kteří mají jistá podezření a ty on musel vyvrátit. Je to ona.

------

Udiveně vykulím oči nechápajíce otázku. ,,Tvoje výsosti, proč bych se za sebe měla vydávat? nevidím jediný důvod, proč by mi to bylo k užitku." Král se opře a poprvé za celou dobu, co jsem zde se na mne usměje. ,,Dobrá tedy. Mohu znát důvod, proč taková obyčejná dívka jako ty potřebovala zrovna se mnou mluvit?" Je to tady, nastal můj čas. ,,Neříká se mi to zrovna nejsnáze, můj lorde. Bude to pro vás možná trochu šokující zjištění, ale-" ,,Tak dost!" přerušila mne zcela nečekaně královna, které jsem doposud nevěnovala ani jeden pohled. Zaskočena tímto jejím učiněním se na ni pootočím. Bylo vidět, jak v ní bublá vztek, ačkoliv netuším z jakého důvodu. ,,Odpusť Lioneli, ale já nebudu poslouchat, jak se drze snaží přebrat dědické nároky mojí dceři!" počkat, cože? ,,Co prosím?" optám se rozezlené královny, která právě vstala a popadla princeznu za ruku.

,,Nedělej, že nevíš Mensis." moje jméno vyplivla, jakoby to byla žíravina, co jí leptá jazyk.

,,Co že nevím?!" zeptám se v naprostém zoufalství.

,,Ticho!" zařve král a následně si promne spánky oběma rukama. ,,Ženo hloupá. Ona o tom opravdu neví a nikdy nevěděla."

To slovo bylo tolikrát vysloveno, že mě to začalo dohánět k šílenství. Může mi tady někdo říct, co mi pořád uniká?