Za Svitu Měsíce- Kameny Zkázy

XXIV.

Budova byla ponořena do hlubokého spánku. Hlasité zavrzání starých dřevěných dveří uniklo něčímu povšimnutí a jeho původce se zpoza nich vynořil jist si svou nenápadností. Postava se kradla chodbami jakou součást jejich zdí, ze stínu do stínu, krok za krokem. Jestli je něco pravdy tom, s čím se mu Pán svěřil, bylo zapotřebí potvrdit jeho slova. Pokud se proroctví naplnilo, bude to on, kdo Pánovi donese klíč k jeho vítězství. A ten klíč je nyní zde, dlouho skryt a nikým nehledán. Jeho rychlé obratné kroky zpomalily, aby se jejich majitel mohl zaposlouchat do zvuku těch cizích. Někdo sebíhal ze schodů do velkého sálu. S pomyšlením, že našel to co potřeboval, vydal se tímto novým směrem.

Ach ano, byla to ona. Ta dívka o níž Pán hovořil a kterou potřebuje k úplné moci. Jak je nepozorná a důvěřivá, neponaučená ze svých chyb. Myslí si, že u svého "otce" je v bezpečí. Bylo by mu jí skoro až líto, kdyby se mu z ní nechtělo zvracet. Sladké, sladké dítě. Za celou dobu si nevšimla, že ji pozoruje další pár očí. V ten okamžik, kdy chtěla proběhnout kolem něj, se zarazila. Kdyby to neudělala, byla by na něj přišla. To měsíční svit si zasloužil jeji pozornost. Luna ji cítí, pomyslil si záhadný muž skryt ve stínu, cítí svou dceru.

když měsíční dívka odešla okouzlena tímto pohledem zpět do svých komnat, nevnímaje pohybující se stín prošla chodbou zpět ke schodišti. Na nic nečekal a vběhl do sálu hledajíce zrcadlo, co neodráží světlo. Nalezl jej pod jedním z velkých oken na levé straně od trůnu, před nímž si ještě stihl odplivnout. Opatrně ho vyjmul ze stěny a v díře za ním se snažil cosi nahmatat. Se spokojeným úšklebkem ruku znovu vytáhl držejíce v ní starý pergamen.

Než začal den byl už zase odebrán ve své komnatě nikým nepovšimnut.

------

,,Prý jsi se mnou chtěl mluvit." jeho komnata vypadala prostorněji, než by se z venčí mohlo zdát. Oknem dovnitř prozařovaly první paprsky ranního slunce a barvily podlahu i stěny do zlatova. Cítila jsem se klidnější než v noci, ale můj hněv nevyhasl úplně. Pořád mě spaloval zevnitř.

,,Ano, to jsem chtěl." odpověděl Lionel od svého pracovního stolu. Měl černé kruhy pod očima, temné jako sama noc, kterou celou probděl. ,,A pustíš mě taky ke slovu, nebo budeš hovořit jen ty sám?" neodvažovala bych se s ním takto diskutovat, kdyby to nebyl muž, co mi kdysi k narozeninám daroval hodinky. Kdyby to nebyl on, kdo si se mnou hrával na zahradě. Kdyby mě tolikrát nedržel v náručí. On se jenom unaveně postavil a s vážnou tváří prošel kolem mě ke dveřím. ,,Pojď se mnou Mensis." následovala jsem jeho mrtvolné kroky dolů do sálu. Tady se to v noci stalo. Viděla jsem to a bylo to krásné. Těžko říct, zda to nebyl pouhý sen. Ověem nevzpomínám si, že bych předtím usnula. V sále u stolu seděla rada a pod trůnem čekal muž.

,,Před pár okamžiky přijel posel z Lisemptonu." oznámil mi. V jeho hlase bylo něco smutného. Bella... když nás zmíněný muž zpozoroval, uklonil se. Byl sám.

,,Vaše výsosti, má lady." řekl zdvořile dle etikety. Král vystoupal po schodech a usedl na trůn. ,,Zopakuj, co jsi mi chtěl povědět hned po tvém návratu." posel jen polkl a na kratičkou chvíli se podíval na mě. Co se tam stalo?

,,Přijeli jsme do města jak jste nařídil, vaše výsosti. Hledali jsme ten dům... a nakonec ho i našli. Dveře byly vyražené a vyrvané z pantů. Uvnitř byla na podlaze zaschlá krev a pomalu se rozkládající tělo nějaké ženy. Měla useklou hlavu výhružně položenou na stole. Ovšem po dívce ani stopa... Zbytek mužů se ji vydali hledat do lesů v naději, že unikla, jenže..."

,,Ne!" slyšela jsem sama sebe vykřiknout. Po tváři mi tekly slzy. ,,Oni ji unesli! Unesli ji! Moji sestřičku! A je to moje chyba! Moje chyba!" klesla jsem na kolena a rozvzlykala se bez ohledu na to, kolik očí mě v tu chvíli pozorovalo. Lionel ke mě poklekl a chytl mě za ramena. ,,Mensis, uklidni se. Kdo ji unesl?" oni jí ublíží. Nechci ani pomyslet na to, co jí udělají. Neměla jsem ji tam nechávat. ,,Musím za ní. Musím ji najít!" Johann prudce vyskočil od radniho stolu a přiběhl. ,,Ne, Mensis. Nesmíš tam jet. Cožpak to nechápeš? Je to léčka. Chtějí, abys ji hledala a dostali by tě. Slyšíš mě? tím nijak nepomůžeš." jeho příjemný hlas mě donutí zkrotit proud mých slz. ,,Lord Raghor má pravdu, dítě. Jestli chceš své sestře pomoct, řekni nám, co víš."