Za Svitu Měsíce- Kameny Zkázy

VII.

,,Bello? Teď mě dobře poslouchej." kleknu si ke své sestře, kterou jsem po nocích nechávala samotnou doma. Nebylo to moudré a já si to uvědomuju. Proto jsem se rozhodla poslat ji k naší známé, dokud se nevrátím. Jestli chci něco zjistit, zabere to víc než jednu noc. A pokud se dozvím něco důležitého, nemohu dopustit, abych je (v případě, že by mne někdo pronásledoval) dovedla přímo k ní. Jsem přece její starší sestra, zodpovídám za ni. ,,Rozuměla jsi mi?" sestra jen vyděšeně a zaskočeně kývla hlavou. ,,Ale... Proč musím být zrovna u paní Seitzové?" ,,Protože jí můžeme věřit a je hodná." Bella dětsky nakrčí nos. ,,Je stará." pohladím ji po vlasech. ,,Pokusím se vrátit co nejdřív."

Čekám před Ruselovým domem. Nasaju vzduch. V noci voní jinak než ve dne. Svěže. Po chvíli ho uslyším vylèzat oknem. Docela nemotorně, řekla bych. Holt v tom nemá tolik zkušeností. ,,Opravdu chceš jít se mnou?" zeptám se ho při pohledu na jeho vyděšený a nervózní výraz ve tváři. ,,Přece tě nenechám bez dozoru." mrkne s úsměvem. Je na něm vidět, že mu do smíchu moc není. Rodičům napsal vzkaz, že musí odejít a neví, kdy se vrátí. Jeho rodiče naštěstí umí číst. Ano, i mne to učil. Alespoň se o to snažil. Vůbec mě to nebavilo a pořád jsem mu u toho usínala. Jednou se na mě docela dost naštval, protože jsem mu ve spánku poslintala několik textů a kus pergamenu, který absolutně netuším kde splašil. Stejně jako ty ostatní papíry. Když jsme nějakou chvíli bloudili Lisemptonem, Začal se třást. U normálních lidí se to stává, když mají strach, nebo jejich tělem prostupuje chlad. Z výrazu jeho tváře soudím, že v tomto případě se to mísí. Vzal s sebou brašnu s lahví Vody a polovinu bochníku chleba. je hezké že se stará, ovšem nemusel kvůli tomu okrádat své rodiče o jídlo. Pro to je ideální tržiště na náměstí, podle mých zkušeností. Nejsem zloděj, takhle bych to opravdu nenazývala. Nanejvýš jsem zachránila nějaké to ovoce nebo pečivo spadlé na zemi před ušlapáním. Prodávající by mi byl určitě velice vděčný. Kdyby mě spatřil, samozřejmě.
Tohle místo je odlehlé a daleko od ostatních měst. Taky jako jedno z mála neleží Na pobřeží, nýbrž ve středozemí. Je obklopeno lesy a daleko směrem na východ je Desrvyl, vysoké pohoří táhnoucí se po celé délce východního pobřeží Fawilova poloostrova. Mnoho lidí zahynulo při pokusech dostat se na vrchol jeho nejvyšší hory Algora. Všichni věřili tomu, že se na té hoře nachází posvátný chrám a v něm poklad. Obrovské bohatství. O tom všem mi kdysi vyprávěla matka. A ještě mnohem víc.

Jsme tady. Temná ulice, temný dům jehož prostory Obývají muži s temnou duší a určitě i temnými úmysly. U vnitř se svítilo a oni přicházeli pravidelně po deseti minutách. Rusel se začal třást ještě víc než před tím. ,,Musíš chodit dovnitř? Nemohla bys třeba zůstat venku v relativním bezpečí a poslouchat pod oknem?" pověsím si náhrdelník na krk a schovala pod košili, aby tolik nesvítil. Šňůrou vypůjčenou od Rusela si svážu vlasy, aby mi vevnitř nepřekážely. ,,Myslím si, že na tuhle otázku už dávno znáš odpověď." odpovím a Vyrazím vstříc nebezpečí.

Jsem opět schovaná pod stolem a vyčkávám. Ty jejich opilecké oplzlé vtipy mě už začínají rozčilovat. Každou chvíli schodí na zem nějakou sklenici nebo příbor. Ze začátku jsem se pokaždé lekla, ale teď už mi to tak nepřijde. Další příbor. Ne počkat, to není příbor. To je docela ostrá dýka! Ta by se mohla hodit... Zasunu si ji za opasek a pro jistotu se po čtyřech přesunu zase o pár stolů dál. Všechno utichlo. Je to tady. Další pomalé blížící se kroky.
,,Ještě než začneme úplně, musíme tady něco vyřídit." místností se nese nejistý šepot. Snad na mě nepřišli. ,,Je tady totiž někdo, s kým bych si velice rád popovídal." Sakra. Sedím na zemi neschopna pohybu. Vidím jenom, jak se mým směrem blíží jeho Nohy. Zastaví se u stolu.
,,Vstaň."

A je tu další kapitola😆 jen abyste věděli, jméno Rusel se vyslovuje Rasl. Snad se vám to zatím líbí a jste napjatý, co bude dál.😉😉