Nebyl to moc dobrý nápad. Schovala jsem se pod jedním z mnoha spojených stolů obklopena muži černého štítu. Nevím sice co jsou zač, ale vím, že moc příjemní chlápci to nebudou. Každý z nich měl černé oblečení, černé vlasy a oči a bledou tvář. A všem něco barevně zářilo v kapsách. Pili. Nejspíš víno, předpokládám. Ten sedící těsně vedle mě byl tak ožralý, že se sotva držel na židli. Najednou se rozmáchl a to barevné cosi mu vypadlo z kapsy. Byl to hnědý kámen na kožené tkanici. Předtím ale barevně svítil. Řeknu si v duchu. Opatrně se po něm natáhnu. Držím ho za tkanici a prohlížím si ho. Obyčejný. Sálala z něj zvláštní energie. Položila jsem si ho do dlaně. V ten moment se barevně rozzářil. Šíleně jsem se lekla. Všimnu si, že jeho majitel se po něm začíná shánět. Dám si ho do kapsy a odlezu o kus dál, aby mě neviděl. Sem tam se musím vyhnout špinavým botám. Z ničeho nic všechno utichlo. Slušný výkon na bandu opilejch týpků. Jediné, co je ve velké místnosti slyšet, jsou pomalé blížící se kroky. Vlastník těchto kroků se zastaví a odkašle si. Tohle bude dlouhá noc.
,,Castaive godo!" řečník dořekl svá poslední slova. Odpovědí mu byla tatáž věta řečena všemi muži u stolů. Nerozuměla jsem absolutně ničemu co za poslední hodinu a půl pronesl. Když byla síň prázdná, vylezla jsem oknem. Rusel se třásl strachy ve vedlejší ulici. Když jsem k němu došla stiskl mě v pevném objetí. ,,Tohle už mi nikdy nedělej!" vyprostím se z jeho sevření. ,,Co jako?" zeptám se ledabyle a vydám se domů. ,,Tohle! Proč jsi Vlezla do doupěte mužů černého štítu? Tihle maníci by tě klidně mohli zabít bez mrknutí oka." ,,Ti tví "maníci" by nedokázali zabít ani mouchu. Navíc jsem byla velmi dobře schovaná." z kapsy u kalhot cítím jemné vibrace. ,,Jo táák. A co kdyby náhodou tu tvoji rádoby schovku odhalili?" ,,Prosimtě. Nebuď směšný." to už si jenom povzdechne. V tomhle směru nemá cenu se se mnou o ničem hádat. Natož o mém bezpečí. Začíná pomalu svítat když dojdeme do naší ulice. ,,Jestli naši zjistili, že nejsem doma... Hele, co to tady máš?" řekne a chystá se mi hrabat v kapse. Plácnu ho přes ruku. ,,Nešahej, soukromej majetek." Rusel se uchechtne a culí se od ucha k uchu. ,,Stejně jsi zvědavej jenom proto, aby ses mě mohl dotknout." ,,Vadilo by ti to?" řekne a ve vtipu mě chytne kolem pasu. ,,Jo." se smíchem se mu vyškubnu a rozeběhnu se domů. Přehnaným gestem mu pošlu vzdušný polibek a zapadnu dovnitř.
Sedím na podlaze opřená o zeď. Na ukazováčku zavěšený náhrdelník se houpe ze strany na stranu. Ťuknu do něj prstem a on na dvě Sekundy barevně zazáří. Co to sakra znamená? Ten jazyk, kterým mluvili černí, mi byl nějaký povědomý. Jakobych ho už někde slyšela.
Castaive godo...
Castaive godo...
Castaive godo...
Co to asi znamená? Zkusmo si pověsím náhrdelník na krk. Svítí. A hřeje. Je to příjemné.
Castaive godo...
V tvář smrti...
Počkat, cože? Já jsem si to přeložila? V tvář smrti... Jak jsem to sakra udělala?
,,Jdu na záchod." oznámím sestře u snídaně. Nečekám na odpověď a vyběhnu ze dveří. Zaťukám naproti. Otevře mi Ruselův otec. ,,Dobrý den. Mohu mluvit s vaším synem? Jsem jeho kamarádka." po chvíli čekání z domu konečně vyjde. ,,Co tak brzy?" zeptá se udiveně. Jakobych ho navštěvovala jenom v noci. ,,Kolik znáš jazyků?" ,,Jazyků? Jenom aykilenštinu. Proč?" nasadím si náhrdelník. ,,Řekni něco aykilensky. Dělej."
,,Vistæ mî lukiy ādma." pronese s přízvukem.
,,Viděl jsem zázraky vznikat. Z čeho tohle sakra máš?" dívá se na mě s otevřenou pusou. ,,Z básně o Dvanácti sluncí. Odkdy ty umíš aykilensky?!"
,,To je právě to. Neumím."
Tak co, stojí to zatím za přečtení?😆😄
ČTEŠ
Za Svitu Měsíce- Kameny Zkázy
Fantasy"Slib mi, že tam nezůstaneš." upírala na něj svůj zrak. Slzy ji pálily na tvářích. "Slibuju. Vrátím se za vámi hned jak budu moct." poslední objetí. "Budeme na tebe čekat. Všechny tři." vítr bičoval jejich tváře. Lionel se vyhoupl do sedla a odjel n...
