Za Svitu Měsíce- Kameny Zkázy

XVIII.

Procházím se s Ruselem v zadní zahradě mezi stromy zvláštních spirálovitých tvarů, kolem záhonů květin s rozmanitými vůněmi, nádherných kamenných sloupů zdobených jantarovými oblouky, které po chvíli vystřídaly nízké keříky s jedovatými, leč krásnými a úchvatnými plody. Toto všechno obohacovalo procházku po dlážděných chodnících a naše čekání na cokoliv, co by alespoň zdánlivě připomínalo vysvětlení, proč nás král ještě nevyslechl.

Jakmile jsem řekla své jméno, udiveně se podíval na královnu, pak zase na mě a na radu, nakonec vstal poručil ať připraví komnatu v pravém křídle a odešel. Nemám ani tušení co to mělo znamenat a už vůbec se mi nepodařilo identifikovat králův výraz, když ze svého trůnu shlížel na mne z výše a probodával mě svým pohledem. Nevím sice, jak to chodí u dvora a mezi šlechtici, ale odejít a ani si nevyslechnout můj "požadavek" mi přišlo nanejvýš nezdvořilé.

V zahradě nás doběhla služebná s podnosem plným jídla. ,,Tvá lady, bylo mi nařízeno donést vám trochu jídla. Tady jsem pro vás dostala jablka v medu, vepřovou misku, preclíky a teplý nápoj s výtažkem z bezových květů a šťávou z granátových jablek. Kuchař se domnívá, že ti přijde k chuti, zvláště když jste přijela z teplejšího klimatu sem do Safuy, tvá lady." zmateně se podívám na její usmívající se obličej. ,,Oh, to bude asi nějaký omyl. Já nejsem žádná lady." vřele jí oplatím úsměv. Služebná zvážní, nedbaje toho co jsem právě řekla. Lépe řečeno snažejíce se vyvrátit to, co jsem právě řekla. ,,Král tak poručil. Speciálně pro mne nechal poslat a když jsem přišla do jeho komnat, díval se z okna a aniž by odtrhl svůj zrak z ruchu v ulicích, pravil: ,Dones lady Mensis a jejímu příteli něco k jídlu. Musejí být po té dlouhé cestě znavení a vyhládlí.' No, tak jsem tady." zaskočena touto zprávou jsem zamrkala. Podívala jsem se na podnos s jídlem. Vypadalo to vskutku úchvatně a vůně pokrmů mě dráždila v nose. Za celou dobu jsem si neuvědomila, jaký mám vlastně velký hlad. Poděkuji dívce, která tác odložila na kamennou lavici pod jedním z listnatých stromů a následně odběhla zpět do útrob vytopeného hradu. Teplý čaj opravdu přišel Ruselovi vhod, neboť tady na jihu je opravdu chladněji. Já jsem ovšem nic takového nepociťovala. Podívám se na svého společníka s úsměvem. Ten se jenom uchechtne s pohledem upřeným na vepřovou misku, ze které stoupala pára. ,,Co je?" vezme si preclík a ukousne si pořádný kus. ,,Jsem poněkud dotčen." spolkne své sousto a pobaveně se mi podívá do očí. ,,Tobě se ode dneška říká lady. Měla by jsi tím být polichocena, ale spíš ti to vadí. Zato mě kamkoliv vkročíme, tam mě nazývají tvým přítelem. Já bych se vůbec nezlobil, kdyby mi říkali sire."
koutky mi cukají smíchem. ,,Ano, jsi můj přítel. Též bys měl být polichocen."

------
Do síně rady, kde právě probíhala debata ohledně stavu zdejšího rybolovu, vstoupil svižným krokem mladý lord Raghor z Wallaru. S těžkým dopadem usedl na židli vedle pobočníka krále. Všichni členové rady na něj hleděli se značným očekáváním. Když se Johann neměl ke slovu, ujal se ho ministr zásobování. ,,Máš pro nás nějaké vysvětlení, proč jsi se neúčastnil včerejšího naslouchání lidu, sire Johanne? Pokud je mi známo, již včera jsi k nám dorazil necelou hodinu před půlnocí." ministr byl starý muž. Těch pár vlasů, co mu na hlavě ještě zbylo bylo prošedlé chmýří, vrásky hluboké jak Oiský příkop zdobily jeho tělo na každé pídi jeho šedé pokožky nyní zahalené do hnědé kožešiny i přesto, že místnost ohříval oheň plápolající ve vysokém krbu na opačném konci sálu.
,,Omlouvám se celé radě, králi i Corrinovi. Musel jsem dohlédnout na jednu rybářskou loď, aby bezpečně zakotvila dole v přístavu. Ryby mají dobré, ovšem moc příjemní chlápci to nejsou." členové rady vycítili z toho jak mluvil, že toho má na srdci mnohem víc. Sir Johann Raghor byl jejich mlčenlivostí donucen vypovězet celou pravdu. ,,A taky jsem pomohl té dívce předběhnout stovku čekajících obyvatel tohohle překrásného města a jeho nejbližšího okolí." Velitel královského vojska nezareagoval na toto zjištění moc vlídně. ,,Lorde Johanne, v té frontě čekaly na královo vyslyšení mnohem závažnější problémy a lidé, kteří si to zasloužili víc než nějaká malá holka, co si přišla 'popovídat' s králem." u stolu se ozývalo souhlasné mručení členů rady, všichni byli starší než on, někteří víc, jiní méně. Lord vstal, aby upozornil ostatní na to, že by rád hovořil. Počkal na úplné ticho, aby nic neuniklo jejich starým uším. ,,Ona není 'nějaká holka'. Jmenuje se Mensis a doposud žila v Lisemptonu. Říká vám to něco? To jsem rád. Nebýt mého zakročení, musela by čekat na druhou šanci čtrnáct dní. A to už by mohlo být pozdě. Je vůbec štěstí, že to děvče přežilo a dostalo se až sem. Ví něco důležitého a něco důležitého neví. Což mi připomíná, proč se k nám dnes král nepřipojil? A kdy se vůbec chystá s Mensis promluvit?"
Pobočník krále se jen usmál. Opřel se rukama o stůl a zvedl se k odchodu. ,,Král nechá pro Mensis poslat zítra. Musel se na to setkání dostatečně připravit. Myslím, pánové, že dnešní rada je u konce. Nesmíme zapomenout: válka ještě neskončila. Ať vám cestu ozáří luna, stejně tak milosrdná jako krutá."