Za Svitu Měsíce- Kameny Zkázy

XIV.

Obloha černá jako nejtmavší drahokam královy koruny bez čehokoli, co by alespoň zdánlivě připomínalo hvězdy nebo měsíc. Les utápějící se v temnotě noci se stromy hrozivě se naklánějící nad stezku a vzpínající své dřevěné ruce, jakoby připraveny někoho lapit do svých spárů. Tato scenérie ve mě vzbuzovala nepříjemný pocit. Tu se od nikud vynoří postava zahalena v černém hábitu nesoucí svíci ve svých rukou. Bez ohlédnutí vešla mezi stromy a ztratila se ve tmě. Bez důvodu se mé nohy rozešly a následovaly onu záhadnou bytost, ze které šel mráz po zádech. Svíce skomírala ve větru, vydávala pramálo světla ale pořád dost na tolik, abych i já viděla na cestu. Osoba se zastaví. Najednou uslyším ve své hlavě cizí hlas. ,,Tebe ta zvědavost jednou zabije." pravil. Postava v hábitu se pomalu otočí čelem ke mne. Chci vyjeknout strachy, ale jako bych ztratila hlas. Osoba měla dlouhé vlasy.... Místo očí černé díry a na místech kde byste čekali nos a pusu nebylo nic! Jako nedokončená panenka. Znovu se ozval ten hlas. ,,Zatančíme si?"

Se studeným potem na čele se probudím a prudce se posadím. Bolelo mne v krku. Příšerná noční můra. Dojdu za Chentem dopředu do čela povozu a povím mu to. ,,Víš, co je horší než noční můra? Opakující se noční můra." řekne a pobídne koně otěžemi. ,,A víš co je ještě horší? Život. Protože ze sna se můžeš probudit, kdežto život je skutečný a mnohdy i mnohem horší než nejstrašlivější noční můra, co se ti kdy zdála."

jeli jsme ve dne v noci. Chent si za tu dobu vlastně ani jednou neodpočinul. Proč jsme nikdy nezastavili, aby se mohl prospat? Proč tak spěchá? ,,Ty, Chente-" zarazím se uprostřed věty. Projížděli jsme vesnicí. Nikde ani noha, většina domů lehla popelem, jen pár ohořelých, polorozbouraných budov se stále z posledních sil tyčilo do výše. Pod sutinami se válela ohořelá těla a černé kosti spálené na uhel. Na cestě se povalovaly usekané hlavy vystrašených vesničanů. Rusel se k nám připojil a všichni jsme s hrůzou sledovali tu spoušť. ,,Kdo to mohl..." moje nedokončená otázka visela ve vzduchu nezodpovězena. Život je horší než ta nejstrašnější noční můra...

,,Ty už zase jíš?" optám se Rusela s úšklebkem. ,,A co jinýho bych tady měl dělat? Nic na čtení tu není, ty se věčně vybavuješ s... No s nim a co já tady?" ohlédnu se na Chenta a pak zpět na chleba požírající rusovlásku. ,,Jak no s nim? Má snad jméno, ne?" odloží svoji svačinku a s vážným výrazem, jaký mívá jen on, se mi zadívá hluboko do očí. ,,A skutečně se tak jmenuje? Jak můžeme vědět, jestli mluví pravdu? Mensis, já mu prostě nevěřím. Nevěřím tomu, že by nás chtěl svézt jen tak. Nevěřím." zněl stejně vážně, jako se tvářil. ,,Teď se nedá věřit ničemu a nikomu." zvednu se k odchodu. ,,Mluvíš jako on." řekne jedovatě. otočím se na něj. ,,Jestli se nudíš, můžeš se proběhnout vedle vozu. Aspoň shodíš ten chleba." a odejdu z nákladního prostoru.

Nehorázně mě naštval. Za tu cestu se změnil. Nebo jsem se změnila já? Jediný, co teď chci, je obejmout Bellu lehnout si do postele a ze všeho se vyspat. Že celé tohle dlouhé dobrodružství byl pouhý sen a já jsem zase zavřená doma. Ale to nemůžu. Jsem několik peltzů od Lisemptonu a každým dnem se víc blížíme k cíli. Nesmíme to vzdát. Už ne.