,,Co to máš na sobě?"
Sestra si mě prohlíží jako dobytek na tržišti. ,,Změna stylu. Je to pohodlnější a praktičtější. Měla bys to zkusit." popíchnu ji a sednu si ke stolu. ,,V žádným případě!" odsekne a udělá totéž. Celou noc jsem byla vzhůru nespala jsem ani půl hodiny a vůbec to na mě nebylo znát. Ale to není to nejdivnější. Matka domů vůbec nepřišla. Žere mě to už nějakou chvíli. Jestli domů nepřicházela nikdy, spoustu věcí by to vysvětlovalo. Jakto, že mi to nikdy nedošlo? Bellu tím zatěžovat nebudu, ještě by začala vyšilovat. Tentokrát jsem odhodlaná se v noci vydat ven a nevracet se. Budu ovšem potřebovat pomoc.
,,Ty ses už dočista zbláznila!" řekl mi Rusel téhož večera. ,,Nemůžeš se jen tak potulovat ulicemi Lisemtonu ve tmě! To není bezpečné." ,,A nechat nás několik let samotné v domnění, že chodíme maximálně na zahradu je bezpečné?" ,,Co já vím." rozhazoval rukami tak divoce, že málem shodil hořící svíci na dřevěnou podlahu. ,,Prosím, Rusele. Pojď se mnou." on se jenom usměje. ,,Cože jsi to řekla? Ty mě prosíš?" je fakt, že jsem ho nikdy neprosila. To ale není důvod dělat z toho takovou vědu. ,,Ano, já tě prosím." na chvilku se zamyslí. ,,Tak dobře."
,,A cože to vlastně hledáme?" zeptá se po několika ulicích. ,,Dům, kde pracuje má matka."
,,A víš kde je?"
,,No ne." rozhlížím se do všech stran, zda neuvidím v oknech rozsvíceno, nebo jestli neuslyším hlasy. ,,Víš aspoň jak ten dům vypadá?"
,,Ne." někde tady to musí být. Cítím to.
,,A podle čeho to chceš teda najít?!"
,,Pochybuješ o mě?" podívám se za roh. ,,Myslíš teď? Ano, to teda pochybuju. Tímhle způsobem najdeme leda muže černého štítu." uchechtnu se. ,,Kohože?" ,,Muže černého štítu. To nejsou chlápci, ze kterých bych si dělal srandu." ,,Ty se jich bojíš." ,,A ty bys měla taky." zastavím se. Zase ten nepříjemný pocit. Cosi mě donutilo zahnout doleva. Tady už jsem jednou byla. To je ta divná ulice, ve které jsem vrazila do toho chlapa. ,,Mensis, vrať se!" šeptá Rusel zpoza rohu. Neposlechla jsem. V jednom z domů se svítilo. ,,Nedělej to." tentokrát to neříkal můj přítel, ale nějaký hlas v mé hlavě. Nebyl můj. Tiše jsem se připlížila blíž. Před vchodem stál vysoký muž. Stejný jako onehdá ten, do kterého jsem narazila. Přikrčila jsem se pod schody. Zevnitř se ozval hlas, hluboký a ostrý. Zřejmě volal na toho muže u dveří. Hlídač se otočil, rozrazil dveře dokořán a zmizel uvnitř domu. To je moje šance. Těsně před tím, než se dveře stihli zase zavřít jsem chytila kliku. Naposledy jsem se podívala na Rusela, který zřetelně naznačoval, abych se vrátila. Pootevřela jsem dveře a vešla dovnitř.
ČTEŠ
Za Svitu Měsíce- Kameny Zkázy
Fantasia"Slib mi, že tam nezůstaneš." upírala na něj svůj zrak. Slzy ji pálily na tvářích. "Slibuju. Vrátím se za vámi hned jak budu moct." poslední objetí. "Budeme na tebe čekat. Všechny tři." vítr bičoval jejich tváře. Lionel se vyhoupl do sedla a odjel n...
