AVENGERS: Sestra Kapitána Ameriky

8. Peter Parker

Probudila jsem se s boucháním na dveře. Otevřela jsem oči. První pohled jsem měla z oken na les. Viděla jsem i ptáčka, který zpíval na větvy. Opět se ozvalo bouchání. V sekundě jsem byla na nohou. Doklusala jsem ke dveřím a otevřela.
„Steve? Co tu děláš? " docela mě překvapilo, že to byl zrovna on.
„No dobré ráno. Už jsem myslel, že se nevzbudíš. V kuchyni máš snídani. "
„Kolik je? " podivila jsem se. Normálně vstávám tak v půl osmé.
„Deset. Tak pojď."
Vytřeštila jsem oči. Čekala jsem tak devět, ale a né deset.
Zavřela jsem dveře. Rychle jsem na sebe hodila věci od Wandy, umyla se, učesala a běžela do kuchyně. Nastal problém. Kde je kuchyně? Bloudila jsem po budově. Našla jsem tělocvičnu, místnost s obrovským bazénem, naprosto prázdnou místnost, zřejmě pokoje kluků, protože v chodbě byly dveře a strašně to tam páchlo. Otočila jsem se za sebe, protože se mi zdálo, že jsem někoho slyšela. Najednou jsem do něčeho zády narazila. Otočila jsem se, ale vlasy mi spadly do obličeje, takže jsem stejně nic neviděla.
„Promiň! Jsi v pohodě? " uslyšela jsem ustaraný hlas.
Odhrnula jsem si z obličeje vlasy. Předemnou stál mladý kluk. O trochu vyšší než já. Bylo vidět, že má malé svaly. Jeho hnědé vlasy krásně ladily s očima. Asi jsem se právě zamilovala. Úplně jsem zkameněla.
„Emmm.... Jo, jo v naprosté pohodě. " řekla jsem nervózně. Do tváří se mi začala hrnout krev.
„Jo promiň, že jsem do tebe vrazila. Nedávala jsem pozor na cestu. " omluvila jsem se a měla pocit, že jsem se ještě víc zčervenala.
„To je dobrý. A nehledáš náhodou něco? " zeptal se a podzvedl jedno obočí.
„Jak to víš? "
„No moc holek sem nechodí. "
„No hledám kuchyň. "
„Pojď se mnou. Zavedu tě tam. " oznámil a rukou mě pobídl, abych šla za ním.
„Takže ty jsi ta Clare? "
„Jo. To jsem já. " usmála jsem se.
„A ty jsi...? " zeptala jsem se ho a vyzvýdavě se něho koukla.
„No včera jsi mě už viděla. Jsem ten co se houpe na sítích. " s úsměvem se na mě podíval.
„Moment. Ty jsi Spider-Man?! "
„Jo. Ale říkej mi Peter. "
„Ouuu." broukla jsem si.
„Co? Zklamaná?"
„Ne to ne, ale čekala jsem tě staršího. Kolik ti vlastně je? "
„17. Tobě? "
„Mě taky. " oba jsme se na sebe usmáli.
Konečně jsme došli do kuchyně. Zdálo se mi, že to trvalo celou věčnost. Kuchyň byla velká. Byla velice moderní v bílé barvě. U stěn stála celá souprava kuchyně. Uprostřed místnosti byl kuchyňský ostrůvek. U skleněné stěny byl velký stůl zhruba pro 18 lidí. Na stole stála miska s lžíci. Že by moje snídaně?
„Co tak koukáš? "
„No nejsem na to zvyklá. "
„Tak dobrou chuť. Já už musím jít. "
„Jo děkuju. "
Otočil se a rychlejším krokem odcházel. Pak se ale zastavil a otočil ke mě.
„Uvidíme se ještě? " zeptal se nejistě.
„Jako.... teď tu tak nějak bydlím takže.... určitě jo." usmála jsem se na něj. Úsměv mi opětoval a odešel.
Sedla jsem si ke stolu, vzala lžíci a ochutnala ovesný vločky s mlékem. Potichu jsem vzdychla, protože byli fakt dobrý. Měla jsem je snězený raz dva. Vrátila jsem se do pokoje stejnou cestou, kterou mě sem zavedl Peter. Vzala jsem si mobil s klíči a vyšla ven. Východ jsem našla snadno. Můj cíl? Vrátit se do hotelu pro svoje věci.