AVENGERS: Sestra Kapitána Ameriky

9. Telefonát

Metrem jsem dojela až před hotel. Hlavními dveřmi jsem vstoupila do     velké haly. Šla jsem přes chodbu k výtahu, ale zdálo se mi něco divného. Rozhlédla jsem se kolem sebe. V rohu na hnědém, koženém křesle seděl muž. Mohlo mu být kolem 30. Sledoval mě jak kráčím k výtahu. Začala jsem být nervózní. Zrychlila jsem krok. Stále mě sledoval, ale začal se zvedat z křesla a následoval mě. Zmáčkla jsem tlačítko, aby se otevřely dveře od výtahu. Stále se ke mě blížil. Dveře se otevřely a já co největší rychlostí vběhla dovnitř. Zběsile jsem asi stokrát zmáčkla číslo. Dveře se nezavíraly a muž se stále blížil ke mě. Začala jsem panikařit a vymýšlet plán, jak ho zlikvidovat pro případ nouze. Už byl tak blízko, že kdyby se hodně natáhnul, dosáhl by na dveře. Díky Bohu se dveře zavřeli. Muž se rychle natáhnul, aby strčil ruce mezi dveře. Ale byl moc pomalý. Zády jsem se opřela o stěnu výtahu a hlasitě oddechla. S cinkutím jsem vyšla z výtahu a automaticky se rozhlédla po chodbě. Jako kdyby se stihl dostat nahoru tak rychle. Zašla jsem do chodby a šla ke dveřím do svého pokoje. Z kapsy jsem vyndala klíče. Jeden z nich jsem strčila do zámku a s klapnutím otevřela dveře. Vytáhla jsem je ze zámku a vešla do pokoje. Zavřela jsem a rozhlédla se. Něco bylo špatně. Něco bylo jinak. A to dost viditelně. Na posteli byli rozházené věci z mého batohu. Všude se válelo mé oblečení. Notebook byl na stole a  otevřený. Přeběhla jsem k notebooku a prohlížela ho. Nebyl nijak rozbitý nebo něco. Zapla jsem ho a zatím co se zapínal, jsem se koukla do batohu, kde mám peněženku. Nebyla tam. Rozhlédla jsem se. Ležela na zemi vedle postele. Zvedla jsem ji ze země a prohlédla si ji. Peníze i kreditky v ní byli. Notebook se zapnul a já přešla k němu. Otevřela jsem všechny možný složky. Nic nechybělo. Věci jsem taky nepostrádala. Tak co tu chtěli? A hlavně kdo to byl? Všechny věci jsem  srovnala a dala je do batohu. V tom zazvonil hotelový telefon na poličce. Chvíli jsem váhala.
„Haló."
Nic se neozívalo. Bylo tam naprosté ticho.
„Haló... je tam někdo? "
Nic. S pozvednutím ramen jsem zavěsila a vracela se zpět k posteli a batohu. Telefon zvonil zas. Odfrkla jsem si a vrátila se k telefonu.
„Ano." Nikdo se neozval.
„Hele.. buď mi řekněte kdo jste a nebo mi nevolejte. "
Nic
„Vím kdo jsi. " ozval se hrubý hlas, který jsem nepoznávala. Sluchátko jsem rychle položila na telefon a automaticky ustoupila od poličky. Začala jsem zhluboka oddechovat. Ať to byl kdokoliv, nebylo dobré, že věděl kdo jsem. Začala jsem si balit větší rychlostí. Když jsem byla hotová, otevřela jsem dveře a rozhlédla se po chodbě. Nikdo tam nebyl. Vyšla jsem z pokoje a zamkla dveře. Běžela jsem k výtahu. Sjela jsem až do hlavní haly. Ten už tam nebyl. Vyběhla jsem ven a zamířila jsem na tramvaj. Přijela asi za minutu. Moc lidí v ní nebylo. Usadila jsem se na sedačku vedle okna. Dívala jsem se ven. Na vysoké budovy, které jsme míjeli. Uhla jsem pohledem. Na druhé straně seděl muž, kterému mohlo být tak 35. Pozoroval mě. Naše pohledy se na chvíli setkali. Rychle jsem uhla pohledem. Ale i tak jsem cítila jak se na mě dívá.
Vystoupila jsem z tramvaje a čekala až odjede, abych mohla přejít silnici. Nikdo se mnou nevystoupil. Bohužel jsem se spletla. Ve dveřích se objevil ten muž, který mě sledoval. Srdce mi začalo zběsile bouchat. Nejdřív ten v hotelu v hale, pak ten telefonát a teď tenhle. Co se to k sakru děje? Když tramvaj odjela, přešla jsem silnici. Na chodníku jsem se ohlédla. Šel za mnou. Začala jsem silně panikařit. Šla jsem stále rovně. Co když mě nesleduje, ale má prostě stejnou cestu jako já. Za pokus nic nedám. Zabočila jsem do tmavé uličky. Omyl šel za mnou. Pokračovala jsem dál v chůzi. Problém. Ulička končila.
Otočila jsem se na chlapa. On byl však strašně blízko u mě. Viděla jsem jenom pěst, která míří ke mě.