AVENGERS: Sestra Kapitána Ameriky

28. Knihovna

Nudila jsem se. Když jsem žila s Jeremym, chodila jsem do knihovny. Tak proč bych nemohla jít i teď. Do batohu jsem si hodila vodu a sušenku. Oblékla jsem se a vyšla z pokoje. Zamířila jsem si to ke vchodovým dveřím, ale zarazil mě nějaký hlas. Za mnou se ozval Steve.

„Clare! Kam jdeš? "
„No chtěla jsem jít do knihovny. "
„Ale ta je až v městě. "
„Já vím. Pojedu autobusem. "
„No to není dobrý nápad. "
„Proč? " pochopila jsem, že mě nechce pustit.
„Venku má být hodně silný vítr a ve zprávách dávali, že by jsme měli být doma. V úkrytu. "
„Za prvý... v knihovně jsem taky v úkrytu a za druhý... venku není ani mráček. "

Zadíval se na oblohu. Lehce se zamračil.

„Proč měla nechceš pustit?"
„Já tě chci pustit jen.... "
„Jen co? "
„Prostě zůstaneš tady. A to je rozkas. "
„Cože!? "
„No prostě zůstaneš tady. "
„To nemyslíš vážně. "
„Myslím to smrtelně vážně. Do pokoje. "

Nemohla jsem uvěřit, že mi zakázal jít do blbý knihovny. Naštvaně jsem do něho při odchodu vrazila ramenem. Zabouchla jsem za sebe dveře a sedla si na postel. Chvíli jsem jen seděla. Zadívala jsem se oknem ven. Pak mě to napadlo. Nebylo by to poprvé co jsem utekla. Přešla jsem k oknu a otevřela ho. Vylezla jsem ven a okno zavřela. Nebyla to výška. Nadechla jsem se a odrazila. Dopadla jsem na tvrdou zem. Udělala jsem pár kotrmelců a vstala. Musela jsem si dávat pozor, abych se vyhla kamerám. Vběhla jsem do lesíka a zamířila do města. Nasedla jsem na metro a dojela až před knihovnu. Byla velká a působila starým dojmem. Otevřela jsem velké dřevěné dveře. Všude byli velké police s knížkami. Uprostřed stál velký stůl, u kterého sedělo pár lidí. Začala jsem si prohlížet knihy. Nějak jsem zabloudila do knížek za minulého století. Mé doby. Zaujala mě obrázková knížka. Vzala jsem si ji ke stolu a žačala listovat. Většina byla o válce. Na fotkách byli vojáci s puškami. Na některých byl dokonce Steve. Bojovala proti sobě Hydra a Shield. Dostala jsem na fotky vojáků za Hydry. Na jedné z nich jsem zahlédla ženu. Otočila jsem stránku zpět. Mezi vojáky stála mladá dívka. Něco mi na ní přišlo divný. Zadívala jsem se pořádně. To není možný. Listovala jsem dál. Ta dívka byla na více fotkách. Na všech ale byla ve zbroji s puškou. Ta dívka..... to jsem byla já! Odšoupla jsem se od stolu a rychle oddechovala. Zjistila jsem, že se na mě všichni dívají. Vzala jsem knihu a šla k pultu, u kterého stála starší paní s brýlemi.

„Za kolik mi tu knihu prodáte? ” zeptala jsem se.
„Dám ti ji zadarmo. " řekla a mrkla.
„Ne to nemůžu. "
„Ta kniha ti je hodně blízká. Zasloužíš si vědět pravdu. "

Nechápala jsem to. Jakou pravdu. A jak to myslela s tou knihou. Když jsem se ji na to chtěla zeptat, nebyla tam. Koukla jsem se za pult. Nic. Strčila jsem knihu do batohu a vyšla z knihovny. To proč jsem v tý knize může vědět jen jeden člověk. Nasedla jsem na autobus a vyjela z města. Musím navštívit starého známého.

______________________________________

Čauky. Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvá, ale mám toho moc. Budu se snažit další kapitoli zveřejnit co nejdřív. Samozřejmě všem děkuji za hlasy a komentáře.

Mám velkou otázku. Nekteří se mě ptali, kolik mi je. A moje odpověď je hodně zarazila. A proto se vás chci zeptat... Kolik tipujete, že mi je?
Odpověď napiš do komentáře.
                                               Vaše Zůza❤