AVENGERS: Sestra Kapitána Ameriky

18. Velký bráška

Cesta zpátky byla dokonalá. Nakonec jsme „přistáli" na střeše. Vlasy jsem měla všude. Zděsila jsem se. Jak mě takhle může vidět. Začala jsem si je upravovat. On se začal smát. Já se na něj nechápavě podívala.
„Jsi krásná. " uklidnil mě a pohladil mě po vlasech.
Pak mi přejel rukou po tváři. Zadíval se mi do tváře a přitom se mi díval do očí. Já se na něj jen usmála. Bohužel nás přerušil můj mobil. Začal zvonit. S povzdechem jsem ho vytáhla z kabelky. To snad ne. Zvedla jsem mobil k uchu a promluvila
„Steve? Co potřebuješ? Jo už jdu. Za chvíli tam budu. Ahoj. " prokoulela jsem očima.
„Co je? " zeptal se.
„Velký bráška se stará. " uchechtla jsem se.
„Tak to bych se měl postarat o to, aby ses v pořádku dostala domů. " řekl šibalsky a obejmul mě kolem pasu.
Já ho objala kolem krku.
„Myslíš dostat mě dolů z téhle střechy? "
„Emm... jo. "
Já se jen usmála a dala mu krátkou pusu. Chytl mě do náruče a přenesl na okraj střechy. Pak vystřelil pavučinu a skočil i se mnou ze střechy. Pomalu nás spouštěl dolů. Jakmile jsme se dotkli země, pustil mě. Přešli jsme ke dveřím. Předběhl mě a otevřel mi. Já na něj s vděkem pousmála. Šli jsme po prázdné chodbě. Z rohu ale vyšla vysoká postava. Mířila k nám. Pak se ale zastavil a zaraženě se na nás díval. Došli jsme až k němu.
„Takže... vy jste spolu byly venku? " zeptal se Steve, který se na nás díval jakoby nás viděl poprvé v životě.
„Jo." ujistila jsem ho.
„V šatech a obleku? " zeptal se, když si nás prohlédl od hlavy až k patě.
„No my jsme nebyly jen tak venku. " odpověděla jsem.
„A kde jste teda byly? " zeptal se.
Když jsem se ohlédla na Petera, všimla jsem si, že je bílí. Očí měl velké a vystrašené. Jako kdyby se něčeho bál.
„No my byly na rande. " řekla jsem nejistě.
Tak po tohle Peter zbělal ještě víc. Už jsem jen čekala, že to s ním švihne. Chytla jsem ho za ruku a zděšeně se na něj podívala. On mě uklidnil úsměvem. Steve de zděšeně díval na naše ruce. Peter to uviděl a okamžitě mou ruku pustil.
„Klid. On tě nesežere. " uklidnila jsem ho.
„Vážně? To nemůžeš vědět. " pousmál se Steve a založil si ruce na prsa.
„Nedovolila bych ti to. "
„A jak bys mi to nedovolila. " rýpnul si.
„Přeprala bych tě. " usmála jsem se.
„Tak to těžko. " řekl.
„Fajn. Za hodinu v tělocvičně. " řekla jsem, dala pusu na tvář Peterovi, který už trochu dostal barvu a namířila si to do pokoje. Pak jsem se zastavila a otočila.
„Jo a pořádně se protáhni. Budeš to potřebovat. " dořekla jsem a pokračovala v chůzi.
První věc, kterou jsem udělala když jsem přišla do pokoje byla ta, že jsem že sebe sundala šaty a zamířila do koupelny. Vlezla jsem do sprchy a důkladně se umyla. Po sprše jsem na sebe hodila župan. Přešla jsem k zrcadlu. Z poličky vedle jsem sundala micelární vodu a vatové polštářky. Smyla jsem že sebe make-up a rozčesala si vlasy. Chvíli jsem se zadívala do zrcadla. Zkoumala jsem svůj obličej. Ani nevím proč. Přešla jsem do pokoje a otevřela skříň. Vyndala jsem černé legíny a černé uplé tílko. Oblékla jsem se a vlasy si dala do vysokého culíku. Vlasy mi sahali do půli zad. Vlasy mi rostou rychle. Vzala jsem si černé ponožky. Hodina už byla skoro pryč. Začala jsem se protahovat. Potom jsem zamířila do tělocvičny. Musela jsem projít skoro celou budovou. Nakonec jsem došla k velkým skleněným dveřím. Zatím jsem v tělocvičně nikdy nebyla. Jen Wanda mi řekla kde je.. Objevila jsem se na železných schodech. Podlaha byla níž. Byla velká a hodně vysoká. Všude okolo stáli zařízení na cvičení a posilování. Dole bylo pár lidí. Sešla jsem schody a přešla k nim. Byly to Natasha, Wanda, Stark, Peter, Clint, Sam a samozřejmě Steve.
„Už jsi tu. Začínal jsem si myslet, že jsi dostala strach. " prohlásil.
„Ale prosimtě. " usmála jsem se.
„Tak tohle bude zajímavé. Dva sourozenci se budou prát. " začal se smát Stark.
Já do něj jen vrazila pěstí. Všichni se otočili a zamířili ke schodům. Vystoupali až nahoru.
„No skvělý výhled. Ještě popcorn a židle a bude to dokonalý. " opět pronesl Stark. Já se jen podívala na Steva. Ten už se začal připravovat.
„Nerad mlátím holky. " pronesl.
„Ale prosimtě. Nic si nenalhávej. Abys nebyl zklamanej až tě porazím. " rýpla jsem si.
On se usmál a oba jsme zaujali bojový postoj.