AVENGERS: Sestra Kapitána Ameriky

17. Miluju tě

Probudila jsem se na dece. Kolem mě byl studený vítr. Otevřela jsem oči. Viděla jsem oblohu s pár mraky. Všude jsem slyšela ruch aut a ulic. Sedla jsem si a pročísla si rukou vlasy. Pořád jsem byla na střeše. Byla jsem tam ale sama. Peter byl pryč. Nechal mě tu? Proč? Kde je? Trochu mě zachvátila panika. Zvedla jsem se a přešla na kraj střechy. Byl to krásný výhled. Město v řídké mlze. Deku jsem měla omotanou kolem těla. Vítr mi rozfoukával vlasy.
„Neměla by jsi stát tak na kraji. " poučil mě hlas za mnou.
Nadskočila jsem jak jsem se lekla. Bohužel jsem si nevšimla, že se převažuju abych nespadla. Samozřejmě má nulová rovnováha mě zklamala a pomalu přepadávala že střechy. Něco mě lehce udeřilo do břicha a já zůstala viset ze střechy. Všimla jsem si, že to něco byla Peterova pavučina. Zatáhl za pavučinu a já jsem nohama opět stála na střeše. Hlasitě jsem si oddechla.
„Promiň. Nenapadlo mě, že by jses mohla leknout. " řekl a šel ke mě.
Já mu šla naproti. V ruce držel papírový sáček. Sedl si na deku a já se k němu přidala.
„Přinesl jsem snídani. " otevřel sáček.
„Už jsem se bála, že jsi mě tu nechal. " šťouchla jsem do něj.
„To bych si ani nedovolil. " řekl sametovým hlasem.
Oba jsme se pousmáli. Z pytlíku vyndal sendviče, vodu, nějaké ovoce a müsli tyčinky. Vše rozložil na dece.
„Dobrou chuť. " popřál mi
„Dobrou chuť. " zopakovala jsem.
Oba jsme se pustili do snídaně. Já si vzala jeden sendvič a dva měsíčky nakrájeného jablka. On si vzal taky sendvič a jedno celé jablko. To byla snad nejlepší snídaně, kterou jsem kdy měla. A ne kvůli jídlu, ale kvůli tomu kde jsem byla a hlavně s kým jsem byla.
Když jsme dojedli, začali jsme zklízet věci. Zbytek jídla jsem dala zpátky do piknikového koše. Peter mezi tím skládal deku. Vzala jsem koš a zamířila si to k němu.
„Jsem hotová. " oznámila jsem mu.
„Dobře. Ten koš můžeš položit. " oznámil mi a ukázal na koš.
„My ho nevezmeme zpátky? "
„Jo, ale nejdřív musím domů dopravit něco jiného. " usmál se, chytil mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.
Usmála jsem se, chytila jeho tvář do dlaní a políbila ho. On mi polibek opětoval. Bohužel nás přerušilo řinčení mého mobilu. Proklínám ho! Odtáhla jsem se a smutně se na něj podívala.
„Měla bys to vzít. "
„Jo jasně. " s tím mě pustil a já zamířila k mé kabelce.
Vyndala jsem mobil. Steve. Hlasitě jsem si vzdychla.
„Děje se něco? " zeptal se vyděšeně.
„Ne. To je jen Steve. Proč mám pocit, že bude vyvádět. " otočila jsem se na Petera a začala se smát.
On se přidal.
„To netuším. Ale měla bys to zvednout. Jinak bude nadávat. "
Zvedla jsem hovor a telefon přiložila k uchu.
„No? Ne jsem v pohodě. Jsem ve městě neboj. Ne nejezdi pro mě. Za chvíli jsem zpátky. Čau. "
„Co říkal? "
„Vyváděl, že kde jsem? Proč nejsem doma? Proč jsem odešla? Prostě jako starostlivý starší bráška. " ani mi nedošlo, co jsem právě řekla.
On je můj starší bráška.
„Už by jsme vážně měli jít. " upozornil mě a já jsem přikývnutím přešla k němu.
Objal mě.
„A hlavně se pořádně drž. " poučil mě.
„To nebude těžké. " ujistila jsem ho a pověsila se na něho jako klíště.
„Jo a ještě jsem ti chtěl říct miluju tě. " prohlásil a usmál se.
Já na něho jen zaraženě civěla.
Pak už jsme skočili ze střechy a my se houpali nad auty mezi budovami.