Jak jsem se stal mužem

Když jsem byl mužem #5

26. 10. 2018

Ahoj,

přišel den, kdy jsem si říkal: "Dva měsíce."

Popravdě jsem si spíš řekl: "Dva zkurvený měsíce!" Jelikož agresivita přetekla tak rychle, jako bych do panákové skleničky nalil celou nádrž vody Starého Města pražského.

Nechápej mě špatně. Jsem to já. Konečně mé agresivní já.

Za dva měsíce se toho hodně změnilo a zároveň nic. Čekal jsem mnohem víc a přišlo akorát...

12. 11. 2018

Ahoj, 

ještě jednou.

Před třemi týdny jsem se pokusil napsal další část mého deníku. Jenže neúspěšně. Byl jsem natolik naštvaný, že jsem neměl náladu ani na to psaní. Už sám ani nevím, jak přesně jsem chtěl ukončit tu větu.

Pár hodin zpět jsem měl svoji první injekci. Cítím se zvláštně. Čekám, kdy už konečně nastane moment, ve kterém budu sám vědět, že mě ostatní vidí tak, jak se vidím já. Občas totiž přijde chvíle, kdy si řeknu, že nemůžu udělat nějakou věc, protože si jinak okolí řekne, že jsem trapný, a na co si hraju. Určitou činnost určenou přímo mužům, kupříkladu nošení tašek nějaké slečně, nejsem schopen udělat, aniž bych nepomyslel na to, zda ta celá situace není žinantní.

Co se týče postoje k mému zneužití, jsem schopen o tom plně mluvit. Flashbacky mívám zřídkakdy. Zároveň díky doktorce Fifkové jsem žertoval o tom, že dotyčný ode mě schytá monokl. Pro mě opět něco nepředstavitelného.

Každým dnem posouvám hranice své psychiky ke stabilitě, až jednoho dne, budu sám sebou a spokojený. 

Fyzické změny extrémně nepozoruji. Pořád jsem byl poslední dva měsíce pouze na tobolkách. Ale ano, akné je můj dobrý kamarád. Nevadí mi. Neřeším ho. Zároveň se mi změnilo ochlupení. Pociťuji to spíše jen na obličeji, jelikož ten si každý den prohlížím a vím, že dříve jsem měl tváře jako dětskou prdelku. Doslova. Absolutně žádný chlup. Ani nad pusou. Kdežto dnes tam mám chmíříčko, které je pro ostatní lidi zcela normální. Díky bohu za něj.

Co mi dělá obrovský problém, je měsíční cyklus. Dříve jsem nějak tohle období přestál, spíše tedy přeležel v bolestech, ale nikdy to nezanechalo žádný šrámy na psychice. Jenže dva měsíce jsou dva měsíce. Dnes je to pro mě noční můra. Nejde už ani tak o tu bolest jako o fakt, že mi zápasí testosteron a estrogen o nadvládu nad sebou a mě se tak v hlavě kumulují myšlenky všeho druhu. Doktorka Fifková říkala, že by to mělo co nevidět skončit. Jsem zvědavý, kdy to bude.