Jak jsem se stal mužem

Když jsem byl mužem #7

23. prosince 2018, 2:03 AM (den před Štědrým dnem)

Ahoj,

slyšel jsem HO. Toho, který mi způsobil takové psychické problémy. JEHO. Toho, kvůli kterému se bojím mužů.

Slyšel jsem ten nejodpornější hlas. Hlas monstra, který mi teď nedá spát. Stál jsem v kuchyni s mobilem v roztřesené ruce a psal zprávu: "Přijel." 

Stalo se to tak rychle.

Měl jsem jet na svátky k mamce, abychom je spolu oslavili, ale ona mi volala, že má ON přijet z Prahy k babičce, a že je pojedeme navštívit. 

První záchvat.

Vymyslel jsem si, že jsme byli s kamarády na něčem domluvení a šli do čajovny. Vyšlo to. Uklidnil jsem se. 

Další den měla babička přivézt hrnce. Ráno si s mámou volaly a já slyšel, jak se snaží vymyslet plán, abych se s NÍM viděl. 

Rozbušilo se mi srdce.

Co nejklidněji jsem jí vysvětlil, že ho nemusím vidět. Naštěstí pro mě jejich snahy pominuly a hovor skončil. Po hodině si ale volaly znovu a já zaslechl, co jsem slyšet nechtěl. Babička přijede i s ním. A máma je zvala na kafe. 

Napsal jsem zprávu do skupinového chatu: "Oni sem přijedou. Lidi... Já..."

Druhý záchvat.

Jenže u tohoto záchvatu už byla i máma a zřejmě si přečetla napsanou zprávu, protože ihned volala babičce a říkala, že jsem musel nutně někam odejít, a že se teď to kafe nehodí.

Trochu jsem se uklidnil. Pořád se třásl, ale záchvat odezněl.

Snažila se ze mě vypáčit, proč jsem měl záchvat, ale nic jsem neřekl. Nebyl jsem toho schopný.

Zhruba po hodině někdo zazvonil.

"To jsou asi oni," řekla máma.

Chtěl jsem utéct co nejdál. Chtěl jsem vylézt oknem a běžet dokud by mi síly stačily. Ale nezmohl jsem se pohnout ani o milimetr. Seděl jsem na gauči a čekal. Paralyzovaný.

Slyšel jsem, jak máma oznamuje do sluchátka: "Jo, pojď nahoru," a mačká bzučák od vchodových dvěří.

A pak jsem měl chvilkovou ztrátu paměti. Asi jsem jen nehybně seděl a čekal to nejhorší. 

A pak jsem HO zaslechl ve dveří. Slyšel jsem JEHO hlas a věděl jsem, že umřu pokud HO uvidím. Věděl jsem, že jestli se chci dožit zítřka, musím pryč. 

Pud mě donutil vstát a odejít do kuchyně. Alespoň o jednu místnost dál, než obývák. 

V hlavě se mi honily myšlenky: Co když mu máma bude chtít ukázat byt?

Chvilku jsem neslyšel nic. Jen svoje srdce. Myslel jsem, že mi vyskočí z hrudi. 

Napsal jsem zprávu: "Přijel."

A pak odešel. Nejhorší dvě minuty mýho života. 

Takový strach. 

Ryzí strach.

Pohltil mě až po konečky prstů. 

Cítil jsem, že kdybych HO viděl. zemřel bych hrůzou. 

Teď tu ležím na tom samém gauči, ke kterému mě ten odporný děs připoutal, a píšu o tom incidentu, abych to ze sebe dostal. 

Ještě před pár dny jsem se cítil jako nikdy ve svém životě. Cítil jsem se tak skvěle. Uceleně. Spokojeně.

A pak přišel jeden telefonát od mámy, že dorazí monstrum z mých nočních můr.