Jak jsem se stal mužem

Když jsem byl mužem #10

27. 8. 2019

Ahoj,

jsem jeden rok na hormonech.

Můj život se obrátil vzhůru nohama a já jsem za to neskutečně rád.

Dnes už necítím tu zoufalost, depresi, nebo to nepochopení sebe samého. Dnes  jsem milion světelných let od tohohle svinstva. 

Ale jak to tedy bylo před tím?

Ve chvíli, kdy jsem polykal svoje první hormony, jsem si byl stále nejistý svojí osobností. Samozřejmě že jsem se radoval za každou minutu a sekundu na testosteronu, ale uvnitř jsem cítil strach, že se mýlím. Kdybych totiž zjistil, že to celou dobu byla jen nějaká iluze nejen, že bych už nikdy nevypadal jako předtím, ale hlavně by si ostatní klepali na čelo, že si stále něco vymýšlím.

To byl ten největší strašák, kterého jsem si v té době nechtěl přiznávat.

Trvalo zhruba osm měsíců, než mi došlo, že jsem chybu neudělal. Ve chvíli, kdy jsem se přestal zaměřovat na ostatní a viděl, o kolik se můj život změnil k lepšímu, tyhle pochybnosti ustaly.

Rád bych se na okamžik zastavil u genderové dysforie. V České republice tento pojem není tak často spojován s termínem transsexualita, jako je tomu v zahraničí. Myslím, že je to velká škoda, jelikož bez genderové dysforie neexistuje transsexuální člověk.

Samotná definice genderové dysforie zní: "konflikt mezi biologickým nebo úředně zapsaným pohlavím člověka a pohlavím, kterým se identifikují." (Expert Q & A: Gender Dysphoria [online]. American Psychological Association.)

Já třeba až do teď netušil, jak se tahle dysforie u mě projevuje. Na internetu o tom totiž všude píšou buď jako o konfliktu, nebo diskomfortu apod. Jenže co přesně člověk cítí, se nikde nedozvíš. Proto se ti to pokusím trochu nastínit, a jelikož každý vnímá svoje pocity jinak, budu mluvit pouze z vlastní zkušenosti. 

Začneme v situaci na začátku přeměny, kdy mě ještě náhodní kolemjdoucí oslovovali v ženském rodu. Pokaždé, když jsem ho zaslechl, jsem uvnitř sebe ucítil takový tik.  Je hrozně těžké ten pocit popsat, ale zkus si představit, že máš v hlavě ještě jednoho malého človíčka, který při každém "-a" na konci slovesa nekontrolovatelně trhne hlavou a napne všechny svaly v těle. Když ta křeč přestane, pak už jen cítíš, jak je ta malá osoba smutná. Ačkoliv navenek děláš jakoby nic.

Po nějaké době tahle fáze díky hormonům přešla, proto pak postupně odezněly i tiky. Jenže místo nich nastoupil hrozný pocit z určitých částí těla. Stále mám před sebou operaci hrudníku, proto tuhle čistou zoufalost vnímám stále. Je to zoufalost, jelikož s tím nemůžu nic dělat, jen čekat. Stahuju se nejen stáhováky od značky gc2b, ale i klasickými tejpami, co seženete v lékarnách. Rozhodně tenhle způsob stahování nedoporučuju ze zdravotních důvodů, ale chápu, že je na tom někdo stejně tak bídně jako já, a proto ho zajímá i tahle část. Binder (stahovák) je jistota toho, že nikdo nic nepozná ve společnosti. Tejpy jsou pro chvíle, kdy se sprchuju nebo spím. Tedy abych se se svým hrudníkem potýkal jen ve chvíli, kdy si tejpy měním. 

Rád bych mluvil i o pocitech z další části mýho těla, ale bohužel popisování čehokoliv spojené s tímto místem nemůžu ani vystát. Určitě to chápeš.

Takže jsem se pokusil popsat, co se mi honí hlavou, když na mě působí okolní svět nebo moje tělo. Ale co když jen sedím doma a koukám se na televizi? Co když si čtu? Kreslím? Jsem venku s přáteli a dobře se bavíme? I v těchto chvílích cítím někde vzadu v hlavě takový divný pocit. Opravdu bych to popsal jen jako "divný pocit" nebo "divnost". 

Něco není v pořádku, ale nemůžeš přijít na to co, dokud toho nedosáhneš. 

Dneska už u mě díky bohu převážná část genderové dysforie neexistuje. Až na pár výjimek.

Na závěr jen lehce shrnu, v jaké fázi se teď nacházím. 11. září 2019 mě čeká komise, kde mi povolí veškeré operace. 17. října 2019 budu mít vytouženou operaci hrudníku. Na přelomu roku bych chtěl jít na hysterektomii a tím završit svojí proměnu. Prozatím. Na faloplastiku (vytvoření penisu) rozhodně půjdu. Jen ne tady v Česku. Proto musím šetřit nemalé peníze. Ale co je ze všeho nejdůležitější:

jsem jeden rok na hormonech.