Jak jsem se stal mužem

Když jsem byl mužem #3

27. 9. 2018

Ahoj,

jsem šťastný.

Je až neuvěřitelné, co vše dokáže malá dávka tabletek podporující hormony, které do mého těla prostě patří. S jistotou mohu říci, že jsem právě teď nejšťastnější za celý svůj život. Ačkoliv navenek stále nevypadám jako mé pravé já, uvnitř se k tomu blížím. Konečně se chovám, tak jak jsem vždy měl a chtěl. Za celý měsíc se mi vnitřně obrátil svět vzhůru nohama.

Jak jsem minule psal, jsem schopný mluvit o svým problémech. Jsem schopen jim čelit. Vím, že pro někoho se to zdá jako malichernost, ale já v sobě velice úspěšně potlačil několik vzpomínek, až jsem je prostě "zapomněl". Jenže takové věci jen tak nezmizí navždy, že ano.

Udělal jsem obrovský pokrok, když jsem celý incident přiznal své mámě. Neřekl jsem jí ale, kdo to byl. Vím, že nemám dost síly a kuráže na to, abych konfrontoval přímo toho dotyčného. Ještě to s ním řešit nechci. Ještě ne.

S tímto traumatem přišlo řešení dalšího. Mám fobii z netopýrů. Pro někoho neškodné zvířátko, které umí být i roztomilé, pro mě zvíře, kvůli kterému ztuhnu, začnu se klepat, křičet, a nakonec dostanu záchvat, při kterém se nemohu nadechnout. Kolikrát mi stačí jen slyšet zvuk, jenž vydávají, abych začal brečet a klepat se.

Teď si možná říkáte, proč zrovna netopýr? Proč ne třeba myš? Nebo pavouk? To, co prožívám, je výsledek traumatu, kterého jsem byl několikrát vystaven. Hned vedle ložnice jsem totiž míval šachtu, ve které se uhnízdili netopýři a mně tak několikrát vletěli v noci do pokoje, když jsem spal. Za dvanáct let, co jsme žili v tom bytě, se mi to stalo tak pětkrát.

Díky tomu, že jsme se odtud nedávno vystěhovali, a také že jsem začal brát testosteron, jsem minulý týden pozoroval fotku „roztomilého" netopýra.

O něčem takovým jsem ani nesnil. Jsem na sebe neskutečně hrdý.

A jsem taky neskutečně šťastný.