Jak jsem se stal mužem

Když jsem byl už skoro muž #1

21. 7. 2018

Ahoj,

jeden rok je za mnou a jeden přede mnou. 

Když se podívám zpětně, uteklo to, ani nevím jak. Když se ale podívám, kde budu za rok, vidím, jak se čas nesmírně vleče.

Za týden mě čeká poslední vyšetření před započetím hormonální léčby. I to je tak moc dlouhá doba...

Ačkoliv všude žiji tak, jak mi přísluší, stále na to nemám vzhled. Pořád jsou lidé, kteří mě nevidí tím správným pohledem. Pořád jsou lidé, kteří se ani neobtěžují na mě jinak pohlédnout. A co nejhorší, pořád jsou lidé, pro které jsem živá a chodící atrakce. 

Neustálé ukazování a posmívání se, co že to vlastně jsem. Nějaká kreatura? 

Pak jsou ale lidé, kteří se snaží. Chtěl bych být za to vděčný, ale mně to nestačí. Nestačí mi jen doufat, že mě budou tolerovat. Já chci, aby viděli, koho si každý den prohlížím JÁ v zrcadle. Chci, aby mě brali jako osobu. Ne aby za mnou lidi chodili a cituji: "Bojíme se s tebou mluvit, abychom ti neublížili." 

Žádal jsem Vás všechny, abyste se báli mě oslovovat? NE! Já Vás žádal, abyste se pokusili vidět mě v pravé světle.

Tyhle věci nepřestanou v den, kdy začnu hormony. Tyhle věci nepřestanou, ani za pár měsíců. Je to běh na dlouhou trať, který doufám skončí Komisí za rok.

Dnes mohu prohlásit, že jsem se konečně našel. Teď to žádám po ostatních. 

Najděte mě...